Unbekannt Liebe Díl 9.

Díl 9.

---

Bill:

Otevřu oči a chvíli dezorientovaně koukám. Aha,
jsem v Hamburku, v Tomově pokoji a… Kolik je hodin? Sáhnu do kapsy a vytáhnu mobil. Tři-čtvrtě na pět? To znamená, že by měla přijít máma a vyřešilo by se to, kde budu spát. Hurá! A taky už jen něco málo přes dvě hodiny a jde se do klubu… Uh… Začínám být nadrženém…

Vstanu, iPod dám zase do tašky a jdu dolu…

Usoudil jsem, že Tom bude asi tam, když není tady… Jak chytrá úvaha.

Sejdu schody a slyším televizi. Jdu teda do obýváku. Tom leží na gauči s ovladačem v ruce a přepíná programy. Jdu ke křeslu, sednu si do tureckého sedu, lokty se opřu o kolena a dlaněmi o bradu.

S naprostým nezájmem koukám na televizi a doufám, že už je po páté…i když… Vážně doufám? To se budu muset setkat s matkou…a ne že by se mi chtělo. Při životě mě drží jen vidina toho, že budu mít jinej pokoj…

Tom:

Ještě chvíli jsem na něj koukal a pak jsem šel dolu do obýváku. Je to asi dvě hodiny a já celou tu dobu přepínám televizní programy.

Slyším kroky na schodech… Hmm, už je asi vzhůru… Teda jestli spal… Ale vypadalo to, že jo…

Koutkem oka ho sleduju, když přijde do obýváku a sedá si do křesla. Sedí v tureckým sedu a zírá na televizi… Ale poněkud tupě na to, aby ji doopravdy vnímal…

A je tu divný ticho…teda až na hrající televizi. Dobře… Rozhodnu se tohle ticho ukončit…i když dost debilní otázkou…

"Jak ses vyspal?"

"Blbě…"

"Proč blbě? Lehl sis snad na tu část, kterou si polil?"

"Ne…"

"Tak proč?"

"Už chci do toho klubu…" Frustrovaně zakňučí.

"To není odpověď."

"Hmm…"

"To taky není odpověď." Ušklíbnu se.

"Neškleb se…"

"To ale taky není odpověď."

"Prosím tě nech mě bejt!" Zavrčí.

"A odpovíš mi pak?"

"Ne!"

"Tak se tě budu ptát, dokud mi neodpovíš."

"To dřív chcípneš…" Pokrčí rameny.

Jen zakroutím hlavou a slyším otevírající se dveře. Máma… Oh ne… Nechci cítit to hořký zklamání, až řekne, že nemůže spát jinde protože není kde…

Bill:

Tak si to ujasníme… Já nedoufám v to, že už je po páté… Já doufám v to, že už bude sedm…

Vím že jsem nadrženém idiot, ale… Takovej už prostě jsem…

"Jak ses vyspal?" Vytrhne mě Tom z přemýšlení dost debilní otázkou.

"Blbě…"

"Proč blbě? Lehl sis snad na tu část, kterou si polil?" Jestli to měl být vtip, tak byl ubohej.

"Ne…" Prosím, ať mu to stačí jako odpověď. Koukám do stropu a doufám.

"Tak proč?" On vážně nedá pokoj?

"Už chci do toho klubu…" Frustrovaně zakňučím a doufám, že se přestane vyptávat.

"To není odpověď."

"Hmm…" Zkusím to teda jinak.

"To taky není odpověď." Ušklíbne se.

"Neškleb se…" Uf! Konečně se přestal ptát.

"To ale taky není odpověď." Hmm, tak nepřestal, no…

"Prosím tě nech mě bejt!" Zavrčím a opravdu jsem se ho o něco prosil… Já jsem se prosil… Vyvěste černý vlajky! Já se snížil k prošení!

"A odpovíš mi pak?" Www! Ať už drží hubu!

"Ne!" Štěknu.

"Tak se tě budu ptát, dokud mi neodpovíš." Pomoc! To nepřežiju… Ne se svou tvrdohlavostí!

"To dřív chcípneš…" Pokrčím rameny jako by mi to vůbec nevadilo. Zakroutí hlavou.

Pak slyším, jak se otevírají dveře. Úúúú! Já se nechci ´seznamovat´se svou matkou… Ale když se s ní seznámím, můžu mít jinej pokoj… To je plus… Ale ´seznámit´ se s í musím tak jako tak… Pomoc…!

Tom:

Uf! Nádech, výdech… Nádech, výdech…

"Ahoj Tome, ahoj Bille." Zářivě se usměje máma. Pomoc!

"Ahoj mami…" Řeknu. Bill jen nervózně kouká.

"Jak jste se měli? Zabydlel jsi se Bille?" Uh! Obávaná otázka přišla hned na začátku…

"Uhm… Ani ne…" Odpoví jí a to.

"Pročpak?"

"Ehm… Nemohl byh dostat jiný pokoj? S ním být nehodlám!" Začne opatrně ale skončí dost…ehm…důrazně.

"Má pravdu. Nechci s ním být v ´mím´ pokoji." Vložím se do toho.

"Proč?" Těká máma pohledem z Billa na mě.

"Prostě nechci!" Řekneme oba najednou.

"Tome… Ty víš, že jinde být nemůže… Není kde." Pokrčí mám rameny a neprojevuje žádný emoce.

"Klidně budu spát tady n gauči!" Ozve se Bill.

"Ani náhodou." Zakroutí máma hlavou.

Povzdychnu si. Já věděl že to takhle dopadne… Ale…

"A co kdybych na gauči spal já?" Ptám se s nadějí v hlase.

"Ne." Zase zakroutí hlavou.

"Ale mami…" Začneme zase oba najednou.

"Ne. Už jsem řekla." Přeruší nás.

Povzdychnu si.

"Ale. Zkusím znovu namítat.

"NE!" Zavrtí rázně hlavou.

Takž vážně bude on v mím pokoji… A co jako nějaký soukromí? Kam si mám asi tak vzít holky? Awww!