Díl 5.
Tom:
"Tak pojď nahoru alespoň s těma věcma."
"No dobře…" Povzdychne si.
Otočím se, udělám několik kroků, zkontroluju, jestli mě následuje, a když zjistím, že jo, jdu ke svému pokoji. Vejdu dovnitř a kouknu na něj. Stojí ve dveřích, kufry a tašky na zemi, oči zavřený a prsty na spáncích, ve tváři bolestný výraz. Zeptám se, co je, a pozvednu obočí, i když to nemůže vidět.
Bill:
"M-mohl bys to vypnout, nebo alespoň ztišit?" Začíná mě bolet hlava, tuhle ´hudbu´ nemůžu vystát.
"No…jo, mohl." Z jeho hlasu slyším překvapení, ale když po chvilce zavládne ticho, úlevně vydechnu. Pomalu otevřu oči ale ukazováčkem a prostředníčkem si stále mnu spánky a zhluboka dýchám. Po chvíli se sehnu, vezmu svoje věci a vejdu do pokoje. Je docela velký.
"A kam to mám dát?" Zeptám se.
"Dej si to ke skříni. Támhle." Ukáže k jedné ze skříní. Přijdu tam, kam ukazuje, položím věci, a jdu dolu pro další.
Tom:
Zajímalo by mě, co to jako předváděl, ale vypnul jsem teda Samého, ukázal mu, kam si má dát věci a sednul ke stolu k notebooku. Nehodlám z něj páčit, co to bylo za scénu. Chvilku procházím své oblíbené stránky a čekám, až si všechno přinese. Je tu nepříjemný ticho.
Bill:
Všechno si donesu a zůstanu stát uprostřed pokoje. Nějak nevím co dělat.
"Ehm ehm." Hraně si odkašlu.
"Hmm?" Otočí se s pozvednutým obočím od notebooku.
"No…" Začnu ostýchavě. Je to divný, nikdy sem neměl problém mluvit s kýmkoli i před kýmkoli.
"Asi chceš vědět, co máš dělat, že?" Přitakám.
"Budeš tu teď bydlet, takže můžeš cokoli. Vyjímka platí u mého notebooku, mobilu, iPodi a čepic. Těhle věcí se nedotýkej." Řekne výhružně, a otočí se zpět k notebooku. Přikývnu a dojdu k posteli, na kterou se hned natáhnu.
Tom:
Ať si dělá cokoli, ale jmenovaných věcí ať se nedotýká. Otočím se k notebooku a jen slyším zašustit peřiny… To mi připomíná…pochybuju, že se najde jiný místo, kde bude spát. Bohužel pro oba… Ještě chvíli civím do notebooku a pak se s povzdechem otočím a kouknu na něj. Má zavřený ty sví nalíčený oči… Je možný, že spí, to se dá lehce zjistit…ušklíbnu se, a ´hodně hlasitě´ se zeptám…
"Spíš?!" Trhne sebou.
"Ne vole!" Okamžitě mi odpoví.
"Nejsem vůl."
"O tom by se dalo diskutovat." Ušklíbne se.
"Proč myslíš?" Nezmůžu se na nic lepšího, než jen chabou otázku.
"Ti, co nejsou volové, se ptají jestli spím šetrně, tak, aby mě případně nevzbudili." Zase se ušklíbne.
"Och, omlouvám se." Založím si ruce na hrudi a přeháním.
"Omluva přijata." Řekne, a vykouzlí takovej úsměv, že by mu ho záviděli i v Hollywoodu.
Protočím oči. "A spoal si teda?"
"Ne." Zašklebí se.
"Tak vidíš." Taky se zašklebím.
Bill:
"A co mám vidět?" Dělám blbýho.
"Hospodyni." Protočí oči.
"Ale já ji nevidím." Zatvářím se smutně.
"Žádnou nemáme."
"To jste tak chudí?" Ptám se jak malý dítě.
"Ne, ale na rozdíl od tebe si umíme uklidit a uvařit sami." Zašklebí se.
"To umím taky. Ale proč se namáhat, když na to jsou lidi?" Zářivě se usměju.
Tom jen zakroutí hlavou, podívá se na mě, pak obejde postel. Lehne si na druhou stranu a otočí se ke mně zády.
Pozdvihnu obočí a v tu chvíli mě něco napadne…
Otočím se na bok tak, že přímo vidím na jeho odhalený krk a pomalu se k němu začnu přisouvat. Ušklíbnu se a bříšky prstů ho začnu po odhaleném krku lehce hladit. Zachvěje se. Ještě se přiblížím a jazykem mu přejedu po tepně. Začne se trhaně nadechovat a naskočí mu husí kůže.
Žádné komentáře:
Okomentovat