Miluju tě...ale kdo jsi?I. Díl 9.

Máma:"Co se stalo..." obejmu tě

Bill: "Já nevím...jen...když se dlouho nevracel, podíval jsem se z okna a..." rozbrečím se.

Máma: "Billi..."utěšuji tě

Bill: "Tom ležel na silnici a před ním kamion..." vzlykám.

Máma :"Ach Billi...to mě mrzí."

Bill: Chvěju se a brečím.

Máma: Utěšuji tě

"Mami...on byl v bezvědomí a stratil paměť...půl roku..."

Máma:"Ach Bille...on na tebe zapoměl?"

Bill: "Ne...ne tak docela...naštěstí..."

Máma: "A jak teda?"

Bill: "Já nevím...ale říká že mě pořád miluje..."

vzlyknu. "Že na tohle nezapomněl."

---

Máma:"Třeba opravdu nezapoměl."

Bill: "Dneska...jsem byl v nemocnici..."

Máma: "Co?"

Bill: "Jo...slyšíš dobře...byl jsem u něj..."

Máma: "Mohla jsem tě tam odvézt."

Bill: Čekal jsem, že se budeš zlobit, ale tohle ne. "Už jsi byla v práci..."

Máma:"Mohls mi říct..."

Bill: "Ne...to bych ti to musel říct celý...a na to jsem vážně ještě neměl sílu."

Máma:"Dobře..."

Bill: Vážně si oddychnu. Tak tohle by bylo.

Máma: "Aspoň jsi se svěřil.."

Bill: "Hmm..."

Máma: "Nejsi rád?"

Bill: "Ale jo..."

Máma:"Dobře.."

Bill: Nahnu se ke stolku pro to jídlo. Ne že bych měl hlad, ale jíst vážně trochu musím. To si uvědomuji.

Máma: Usměji se když vidím jak se natahuje pro jídlo

Bill: Začnu pomalu jíst.

Máma:Maminkovsky tě hladím po zádech

Bill: Trošku toho sním a zase to odložím. "Jdu k sobě." oznámím.

Máma: "A je ten Tom v pořádku...mimo té paměti...?" zeptá mse ještě

Bill: "Jo...jen má naražený bok, ruku a nohu..." odpovídám jí už ze schodů.

Máma: "Aha..." přikývnu

Bill: Vyjdu schody a jdu do svého pokoje.
* O den později*

Tom:Sestřička tu po mě uklízí a já jsem připravenej jít domů.

Bill: Sedím u sebe v pokoji a jen zírám z okna. Co asi teď dělá Tom? Je ještě na nějakým vyšetření? Poslal mi po Karlovi zprávu, že dneska nemám chodit...

Tom: Snad Bil nepřijde. Chci ho překvapit. Promluvím s doktory a ti mě pustí. Jdu k Billově domu. Stojím u něj před bytem a zazvoním. Snad je doma

Bill: Slyším zvonek ale je mi to jedno. Máma je doma tak ať jde otevřít a já můžu dál přemýšlet.

Tom: Zazvoním znova

Bill: Tak jo, jdu otevřít. Máma asi ještě spí nebo je v koupelně...Seběhnu schody a otevřu.

Tom: Zacuím se na tebe "Ahoj..."

Bill: Skoro oněmím úžasem. "A-ahoj" odpovím a dál tam stojím jak solnej sloup.

Tom: Obejmu tě a líbnu tě do vlasů "Chybel jsem ti?" usměju se

Bill: Pevně se k tobě přitisknu. "Ani nevíš jak..." šťastně se usmívám.

Tom:Tisknu si tě k sobě. "Díky bohu žes byl doma."

Bill: "A kde bych byl? Do školy nemá cenu chodit, když denně chodím za tebou..."
Tom: "Ale nesmíš ji zanedbávat. Nesmíš mít kvůli mě problémy." pohladím tě po vlasech

Bill: "Ve škole jsem nebyl jen čtyři dny...to je v pohodě" usměju se.

Tom: "Okey." usměju se a dál si tě k sobě tisknu

Bill: Položím si hlavu na tvé rameno a dál jen tak stojíme ve dveřích.

Tom:"Máš rodiče doma?" zeptám se trošku nesměle. Zašeptám ti to do vasů

Bill: "Jo...máma tam někde bude..."

Tom:"Aha..."zsměji se pod předtavou že má mámu hozenou někde v šatníku a pozapoměl na ní

Bill: "Hele...čemu se tak směješ?"

Tom: "Nic. Něco...Alee kašli na to." zasměju se a líbnu tě na tvář

Bill: "No...tak dobře. Pojď dál jinak nastydneš." usměju se.

Tom:"Vždyť mě hřeješ." usměju se a zatlačím ze zpátky dovnitř. Zavřu potichu dveře.

Bill: "To jo, ale přece jenom...je podzim. Před chvílí tě pustili z nemocnice a...byl jsi v komatu Tomi, je to nebezpečný..."

Tom: "Vždyť já vím..." zasměju se a přitisknu tě na zeď

Bill: "Tome...pojď radši nahoru, jo?"

Tom: "Taaaak jo." usměju se a následuju tě

Bill: Jdeme po schodech k mému pokoji. Než stihnu otevřít dveře, už mi za zády stojí mamka.

Tom: Vrošku se jí leknu...Takže není v Billově skříni. Snažím se v sobě udržet smích "Dobrý den." usměju se

Bill: "A...ahoj mami..." taky se usměju.

Tom:Usmívám se na ní. Je Billovi hodně podobná

Bill: "Hmm...tohle je Tom" představím jí ho.

Tom: Znova se usměju "Tohle musí být tvoje mamka Těší mě." usměju se na tvou mamku

Bill: "Jo...ehm...nepůjdeme do toho pokoje?" zeptám se.

Tom:"Jo." usměju se
Máma: "Bille já jdu do práce. Ano?" usměju se na vás dva a potom odcházím

Bill: Oddychnu si a vtáhnu tě do pokoje.

Tom: Směju se na tebe a nohou zavřu dveře "Máš to tu pěkný."

Bill: "Myslíš?"

Tom: "Jo...a ty jseš toho všeho ozdůbka."

Bill: Zasměju se a posadím se na postel.

Tom: Usměju  se na tebe a jdu k tobě

Bill: Když si sedneš taky, opřu se o tebe a obejmu tě. "Chci být s tebou na vždycky..." - jenže vím, že to nejde - doplním si v hlavě.

Tom: "Dobře...chcseš to spečetit krví?" zasměju a pohladím tě ve vlasech

Bill: "Tomi...víš, že i kdyby jsme to spečetili krví, tak to nejde..." posmutním.

Tom: "Ale co nejdéle..." usměju se a líbnu tě do vlasů

Bill: Natisknu se na tebe. "Co nejdéle..." zašeptám.

Tom: "Ano.."usměju se...Obejmu tě

Bill: Přivřu očka a usměju se.

Tom: "A to že jsme skončii v posteli bylo u mě nebo u tebe? Přemýšlel jsem nad tím v nemocnici a nemohl si vzpomenout..." Usměju se ne tebe

Bill: Ušklíbnu se. "U tebe..." a zase se červenám.

Tom: "Aha." usměju se a namotám si na prst pramínek tvých vlasů

Bill: Taky se usmívám.

Tom: Začne mě bolet hlava. Pekelně "Kurva..." usyknu a chytnu se za ní

Bill: Trhnu sebou. "Tomi! Co ti je?"

Tom: "Au..." držím si hlavu. Je to příšerný.

Bill: "Lehni si" řeknu a pomůžu ti. Nohy ti opřu o zeď aby ti správně proudila krev do mozku.

Tom: Sýpu bolestí...

Bill: Oči se mi zalejou slzami. "Tomi...Tomi..." šeptám.

Tom: "Bolí to Billi..." usyknu

Bill: Scheisse! Co mám dělat? V duchu panikařím ale nevenek se snažím zůstat v klidu. "Mám...mám zavolat sanitku?"

Tom: "Kurva..." vypísnu bolestí místo odpovědi a ano

Bill: Popadnu mobil, který leží vedle postele na stolku a rychle vytáčím číslo na rychlou.

Tom: Svíjím se tam bolestí

Bill: Nadyktuju jim adresu a co se děje. Řekli mi, že sanitka už je na cestě a mám jen počkat, do pěti minut jsou tady. Tak čekám a mezitím se snažím uklidňovat Toma.

Tom: Svíjím se dtžím si hlavu a koukám na Billa kterej mě tam utěšujea brečí "To bude dobrý Billi..." potom se navalí dlaší šílená vlvna bolesti

Bill: Já uklidňuju Toma a on se snaží uklidnit mě. "Jo... bude to dobrý" opakuju a stále brečím.

Tom: Otřu ti slzy a usměji se. potom přijde šílená ostrá vlna bolesti. Jako byč

Bill: "Tomi!" vykřiknu. Ale už slyším sanitku. "Vydrž, chviličku a jsem tady..." vyběhnu z pokoje a seběhnu schody. Otevřu dveře přesně ve chvíli, kdy sanitka zastaví před našim domem.

Tom: Svíjím se tam "Bille kde jsi..? špitnu a svíjím se tam

Bill: Nechám otevřené dveře a běžím nahoru. Vběhnu do pokoje a slyším Toma šeptat mé jméno. "Tomi...jsem tady...jsem tady..." Ale to už do pokoje vběhne taky doktor se sestřičkou.

Tom: Kuckám a držím si hlavu. Sténám a z očí mi tečou slzy bolesti

Bill: Sestřička mě odstrčí a posadí na židli u psacího stolu. Začnou ti kontrolovat puls a pak ti dají něco na uklidnění.

Tom: Kuskám tam a svíjím se před doktorek kterýmu ani nejde chytit mě za ruku

Bill: Brečím a koukám na tebe jak se svílíš a kuckáš. Nemůžu nic dělat...ničí mě to.

Tom: Je to šílený. Slyším doktora jak říká že je to vážný. Další vlna bolesti...

Bill: Už to nevydržím a vykřiknu. "Tak něco udělejte!" Chci jít blíž, ale sotva vstanu ze židle podlomí se mi kolena a sesunu se na zem.

Tom: Padnu do bezvědomí

Bill: Stočím se do klubíčka a brečím. Už nevnímám, co doktor říká. Před očima mám jen Toma, svíjejícího se v bolestech.

Tom: Jsem v bezvědomí.
Doktoři my vynáší ven a vezou mě sanitkou do nemocnice. Tam jsem v komatu 5 dní a potom můžu jít domů.

Bill: "Ležím doma na posteli a odmítám s kýmkoli komunikovat. Nejím, nepiju. Odmítli mě pustit k Tomovi a... kdybych v sobě měl nějaké tekutiny, rozbrečel bych se.

Tom: Jdu domů. Karel po mě pokukuje. Prý jsem stratil paměť... Znova...

Bill: Nevím, co se tady děje...nezajmá mě to. Jen zírám do zdi.

Tom: Přijdu domů. Oba tátové mě přivítají. "Můžu jít ven? Chtěl bych se provětrat." usměju se. Pustí mě

Bill: Pořád jen ležím, nic nedělám...nic mě nebaví.

Tom: Tátové mi daj nějaký prachy a já vyjdu ven. Je mi skvěle. Asi pujdu do nějaké čajovny a nebo se projít do parku