sobota 8. listopadu 2014

Džungle a trápení

Abyste pochopili o co jde... Tak jde o tohle:

... Všimla jsem si, že můj výtvor stále vysí na chodbě základky na kterou jsem chodila a vyvolalo to všechny vzpomínky na okolnosti, při kterých vznikal... Na to, že mi nebylo dovoleno vidět věci vlastníma očima celé roky na každé hodině výtvarného kroužku od mých 5 let až do chvíle, kdy jsem si to uvědomila a řekla stop.
Ve skutečnosti ten obrázek výš měl vypadat jinak.



Bylo mi 5, když mě máma-učitelka přihlásila ke své kolegini na kroužek výtvarky a já byla nadšená a těšila se na každou hodinu... byla jsem ráda, že můžu dělat s barvama a tuší a vším možným, co doma prostě nemám...
Jak už jsem psala, problém jsem si uvědomila až později. Jde o to, že mi učitelka vlastně nedovolovala vidět vlastníma očina a nutila mě všechno dělat tak, jak to viděla ona, a když jsem to tak neudělala tak mi vzala štětec na kterém jsem měla oranžovej akryl, namočila ho i přes tu oranžovou do tmavě modré a začala mi malovat doprostřed obrázku nebo mě to donutila to předělat podle ní.

Ten obrázek nahoře... ten by podle mě vypadal o dost jinak, ale co já jako pětiletý dítě do toho mohla mluvit...
Ve skutečnosti ti ptáci nahoře nebyli ptáci, ale mraky. Ty kytky v levo nebyly kytky ale dešťové kapky. Mě ale bylo řečeno, že takhle to ve skutečnosti nevypadá a že z toho mám udělat to, co je z toho teď.

Jinej příklad:
Měli jsme namalovat vodovkama vodu. Namalovala jsem barevné kelímky s vodou protože jsem to tak viděla, ale protože to tak neviděla učitelka tak to bylo špatně. Podle ní to měly být třeba jakkoli barevný vlny přes celou čtvrtku, ale ne voda "nějak ohraničená".

Nevím, jestli jsem tady psala, jak jsem skončila s kroužkem výtvarky a se zánětem šlach v ruce, ale pro doplnění do tohohle celku to tady napíšu, i kdyby to mělo být podruhé.
Byl to jeden z tapických školních dnu v 8. třídě, kdy do obyčejné hodiny výtvarky přišla učitelka přezdívaná Veselá kráva a poprosila nás, abysme nakreslili cokoliv, co by se mohlo vydražit na otevření rozhledny pro UNICEF, ale že to není povinný. Začala jsem teda kreslit tužkou portrét Yujiho ze SuG s tím, že je to jen pro mě, protože nejsem schopná se svých děl jentak vzdát. Kreslila jsem takhle 2 dvouhodinovky, jenže pak jsem na 14 dní onemocněla. Učitelka výtvarky (a současně angličtinářka) mi výkres po máámě poslal domů s tím, že mám 3 dny na to to dodělat. A tak jsem s teplotou 38° chtě-nechtě kreslila a z donucení to nechala vydražit. Potom jsem se vrátila do školy a začala mě bolet ruka, jenže bylo pondělí a dvouhodinovka výtvarky. Ruku jsem měla u palce nateklou a bolela mě, nechtěla jsem kreslit, ale učitelka mi řekla, že mi to nemůže věřit a donutila mě.
O 2 dny později jsem jí s pocitem zadostiučinění nakráčela na hodinu angličtiny s rukou po loket v sádře a diagnózou zánět šlach. Jenže ten se mi od té doby rád vrací a tak místo umělecké střední jsem šla na cestovní ruch, protože delší dobu kreslit nemůžu.
Z kroužku výtvarky jsem odešla a zůstala jsem jenom v základní umělecké škole výtvarném oboru ve vedlejším městečku, kde je úžasná učitelka akademická malířka zastávající názor, že nás do ničeho nemůže nutit a do ničeho nám nemůže zasahovat, protože nevidí našima očima. Zůstala jsem tam až do konce devítky, kdy mi bylo líto, že odcházím, ale bohužel výtvarka je tam ve čtvrtek a já přijíždím z intru až v pátek.

Pierce The Veil: King for a Day ft. Kellin Quinn

...nemůžu si pomoc, tahle písnička se mi prostě strašně zalíbila... úžasnej text i hudba =)

CC poprve - tužka

Už dlouho jsem chtěla zase někoho nakreslit, jenže jsem nevěděla koho... Teď už mám teda inspirace až až... Rozhodla jsem se udělat portrét CC-ho 3x jinou technikou - tužkou, rozmývanou akvarelovou tužkou a vodovkama.
Tužkou už ho máte zde a na vodovkách se pracuje =)
...klasicky rozklikávací =)

pátek 31. října 2014

Black Veil Brides: Goodbye Agony

Tak máme nejnovější video od BVB a já musim říct, že jsem opravdu potěšená, protože máme zase v hlavní roli (samozřejmě mimo BVB) Aliciu Vigil =)

sobota 18. října 2014

Den, který bych ráda změnila

Abych řekla pravdu, na téma týdne jsem nepsala už nějakej ten rok... Tentokrát ale mám pocit, že musím.

Hned na začátku bych ráda řekla, že jsem zastáncem toho, že všechno co se stane má nějakej důvod a většinou se z toho snažím poučit se. Čímž vlastně rovnou říkám, že z následujícího příběhu jsem si vzala poučení a myšlenku na to, že příště nemám být blbá a - teď vlastě ke konci "příběhu" - mám mu skočit kolem krku *jaksi smutnej úšklebek*



Myslím, že už jsem párkrát na svou minulost odkazovala a psala jsem o tom, z čeho je mi špatně už při myšlence na to (a upřímně - i teď se trochu třesu). Bylo to těžký období kolem mých 14, možná 15, let. Jímala mě hrůza z chození do školy mezi lidi, kterým jsem nerozumněla a nikdy jsem se nedozvěděla, proč mě tak nenávidí (nebo co to bylo, že na mě museli být takoví). To naštěstí poslední rok základky ustalo a já měla pocit,že se můžu alespoň trochu nadechnout, ale zároveň vědomí, že těm lidem tam nemůžu věřit.

Tenkrát za mnou přišel jeden z mých spolužáků. Byl to ten, co za mnou vždycky přišel, když jsem utíkala ze třídy schovat se za roh na chodbu, a říkal mi, že jsou to debilové, že na ně mám kašlat. Ten den přišel za mnou na chodbu, sedl si vedle mě na lavičku, chvíli se na mě díval, pohladil mě po rameni, sklopil oči, znovu se na mě podíval a řekl "Mii, já tě miluju".
Strnula jsem, pootevřela pusu a hlavou mi běželo něco jako "Oooh, vážně? A myslí to opravdu? Není to jen další způsob, jak mi ublížit? Nezmanipulovali ho ti debilové? Jak mu to sakra můžu věřit, když těžko někomu můžu věřit jen to, že mám hezký tričko? Ale on na mě byl vždycky hodnej. Přece by se nenechal tak lehce zmanipulovat...", nadechla jsem se a poslala ho doslova do prdele. Strach zvítězil. Otázky "Co když je to jen další způsob, jak mi ublížit? Co když ho opravdu zmanipulovali?" byly hlasitější než všechno ostatní včetně chuti skočit mu okolo krku. Vždycky jsem ho měla strašně moc ráda. Byl dokonce moje první pusa když nám bylo nějakých 5 let. Střídavě jsme spolu jako děti "chodili" (U tohohle se musím usmívat, jinak to prostě nejde). Ten den jsem už neměla píležitost s ním mluvit, kvůli kontrole u zubaře jsem odcházela ze školy dřív. Večer jsem to nevydržela a napsala jsem mu na ICQ asi kilometovou omluvu s vysvětlováním, proč jsem to tak udělala a že jsem ho nechtěla poslat do oněch míst. O den později jsem se mu omluvila tváří v tvář. Odpověděl, že to chápe. Nic víc.

Bylo to jen špatný období. Vím, že kydyby to řekl o pár měsíců pzději, vážně bych mu skočila okolo krku. A vím, že kdyby mě teď chtěl, taky bych mu skočila okolo krku. Je to úžasnej člověk, osobnost, má na každým prstu 10 holek a přesto si tenkrát vybral mě. Bohužel jsem ho od té doby potkala jen párkrát. Stále mám tendenci se mu znovu omluvit, teď mě ale sžírají otázky, jestli si to vůbec ještě pamatuje a jestlli to myslel opravdu vážně, takže moje odvaha mu napsat se vždycky jen na chvíli zvedne a pak zase jako vlna sjede zpátky do moře.
Myslím, že to je pár měsíců, bylo to asi v lednu, pár dní před školním lyžákem, kdy jsem měla noční můru - o čem, to fakt netuším - a vzbudila jsem se s pocitem, že se mu musím omluvit i kdyby z toho němělo nic být. Neudělal jsem to. Tak nějak doufám, že ho jednou někde potkám a prohodíme víc než "ahoj" a dostanu příležitost se omluvit tváří v tvář - alespoň bych viděla jeho reakci.


Doufám, že to není moc zmatený. Pocity ve mě lítaj tam a zpátky a sama se v nich jen těžko vyznám a výjimečně nepomáhá se vypsat... Jen mám trochu slzy v očích, protože tohle je opravdu den, kterej bych ráda změnila - mohla bych být úplně jinde, než jsem teď.
...ale poučila jsem se.

pátek 17. října 2014

Hors Star

Pěkně dlouho jsem přemýšlela, jak to nazvat, a nakonec jsem se rozhodla podle hvězdičky na čele. Původně kresba pro mou sestřenici Hanču =)

BIGBANG: '봄여름가을겨울 (Still Life)' M/V

Uuuufff! Waaaahhhh!!! Íííí! Takovej výlev už jsem neměla dlouho! BIGBANG jsou zpátky! Právě jsem jejich combackovej singl viděla v živé prem...