autor: B-Kay
Focení, natáčení, a pak zase další focení… Bill byl chudáček už unavenej z tolika fotoaparátů, příkazů a neustálýho vykroucení se do objektivů. Pro dnešek byl už opravdu utahanej a ještě k tomu měli jít na tu trapnou párty, kterou ředitel na poslední chvíli zrušil u něj doma - takže se to nakonec mělo všechno konat tady - v agentuře. Už od rána tam cupítkalo několik lidí, kteří měli bílé krajkované rovnošaty, což Bill pochopil jako oblečení pro číšníky. Většina jich byly holky - vlastně tam kluka nezahlédl. Ale to jej ani moc netrápilo…
Chtěl být co nejdříve doma, aby se už konečně nemusel na Toma jenom nečinně dívat a pozorovat jeho kouzelnou tvář… tak moc toužil po jediném polibku. Za celej den v agentuře jej viděl jenom několikrát, a to jenom tehdy, když Tom kolem něj proběhl s milým úsměvem, jemně mu zamával a poté zase zmizel ve skladu, kam nosil opotřebované věci na oblečení, nebo porouchané přístroje, které už byly na nic. Tak moc mu chyběl…
(Tom)
Už to dýl nemůžu vydržet… Bill se celej den usmívá do těch blbých přístrojů a já? Já se jej nemůžu ani jen dotknout… Jenom tady pořád běhám jako nějakej králík a dělám jim tady poskoka! Už mě to tedy hezky štve! Dokonce ani nemám čas na víc, než na letmej úsměv, mávnutí na něj rukou a pak zase mizím s těmahle krámy tady.
Jak se tak rozhlížím tímhle opuštěným skladem, cítím něco zvláštního… Nevím proč, ale prostě mám takovej divnej pocit. Položil jsem poslední škatuli na zem k těm ostatním a malinko jsem se tady snažil porozhlídnout. Opatrnými krůčky jsem přešlapoval různé kdysi značkové oblečení, fotoaparáty, porouchané kamery, které ještě neměl kdo odvést na nějakou skládku. Skroušeně jsem si povzdechnul nad hromadou smetí, až mě najednou do očí udřelo něco daleko zajímavějšího. Můj pohled padl na měkoučkou matraci, která byla pokryta saténově bílým povlečením a vypadala, že ji sem přivedli teprve nedávno. Pomalými krůčky jsem podešel blíž a lehce jsem pohladil tu jemnou dečku, která pokrývala její povrch.
Prudce jsem vydechl a třepotavě jsem přivřel víčka nad vzrušením, které se rozlilo celým mým tělem… V mé mysli jsem si totiž dokázal přesně představit, jak tady leží Billovo nádherné tělo, čekající na mé doteky… už jsem z něj bláznil….
………….
Tom se tichými krůčky vracel znovu do haly, kde se teďka rozestavěly všechny stoly a židličky…Přesně tušil, jací lidé sem přijdou. Jenom všichni snobi, modely, nebo modelky, ředitelové různejch marketingů, menežeři, nebo podobní týpci. Do téhle skupiny lidí se opravdu nehodil. Smutek a malinké zklamání opantalo jeho srdíčko až do chvíle, co ucítil na svých očích dotek dlaní.
Už jenom z vůně dokázal vycítit, že za ním stojí jeho sluníčko… nikdo na světě totiž nevoněl tak krásně jako právě jeho Bill. Ano jeho!… Přišlo mu strašně zvláštní říkat o někom, že patří jemu… zvláštní, ale tak nějak krásně zvláštní… Nikdy si to totiž o žádné z holek nemyslel a ani nečekal, že by si to ony myslely právě o něm. Mile se usmál a opatrně strhnul Billovy packy ze své tváře.
"Chybíš mi", kníkl Bill tiše a smutně sklonil tvář k Tomově botkům, které se nevinně tulily k těm Billovým.
"Bille- to-", chtěl mu konečně říct, co k němu doopravdy cítí, a konečně se tak naplno ponořit do té nádherné lásky, která se mezi nima náhle zjevila a krásně rostla, ale hlas ředitele byl rychlejší.
"Tome. Potřeboval bych s tebou mluvit", vyřkl rychle a bylo vidět, že si dal záležet jak na výzdobě agentury, tak na svém vzhledu. Jeho drobnej knírek byl pryč a vlasy měl uhlazeny gelem. Bill se tedy na Toma mírně pousmál a s menším smutkem v očích klopýtkal za jedním z fotografů, který jej k sobě máváním volal.
"Tome, já tě budu potřebovat jako poslíčka", vydechl rychle a nedokázal si nevšimnout šoku v Tomově tváři.
"J-jak jako poslíčka? Snad nemyslíte číšníka… n-nebo jo?", šepl tiše a s neskonalým překvapením pozoroval, jak se tvář ředitele malinko svraštila.
"No víš, ty seš tady prostě… Tome, podívej. To, že je tady Bill a ty mu děláš to garde, ještě neznamená, že práce jako pomocník u tebe skončila. A já prostě potřebuju, abys obsluhoval", vydechl tiše, ale rozhodným pohledem.
"Já ale nejsem číšník. Makám tady jako fredka skoro pořád! A teď se tady budu muset producírovat v těch blbých bílých oblečcích?! Tohle je už opravdu dost!", vydechl a svůj sklíčenej pohled upřel do židličky před sebou. Až teď vlastně pochopil souvislot, proč jej ředitel vzal právě do kuchyně.
"Prostě potřebuju, abys obsluhoval. Snad nechceš, aby jídlo nosily modelky. Nebo snad nějakej uklízeč", zasmál se "naoko" upřímně, ale to už jej Tom neposlouchal. Sklamaně se sesuhnul vedle židličky a schoval zdrcenou tvář do dlaní.
"To je všechno?", zvedl svůj zraněnej pohled na Harryho, který malinko nerozhodně přikývl, položil mu bílý oblek na stůl a pomalými kroky vyšel ven ze stmavlé kuchyně, kde se vařilo jídlo pro zaměstnance.
Hned, jak se za ním zavřely dveře, v Tomových upřímných očích se zjevily slzy. Byly to jenom drobné kapičky bolesti, které cítil… Byl tady pro ně jenom kus hadru! Nic víc… jenom ubohej poslíček, uklízeč a teď dokonce číšník! Nemohl zapomenout Harryho tvář, když mu to oznámil… byl tak klidnej, jakoby to bylo něco úplně normálního… Vůbec si neuvědomoval, jak moc jej tím ponížil…
Teď si přišel ještě nepotřebnější…
"Tome?", ozval se tichej hlásek ode dveří, jak střapatá hlavička nakoukla dovnitř. "Tomi, co se stalo?", zeptal se Bill jemně, jak uviděl Toma sklíčenýho sedět u nízkých židliček, a naléhavými krůčky k němu podešel. Tom na něj upřel svoje uslzená kukadla a poté k němu vztáhl dlaně, za které si jej stáhl k sobě na klín a zoufale si jej přitulil ke svýmu tiše brečícímu hrudníku… potřeboval jej… tak moc jej potřeboval cítit…
Jeho vůně a tichej šepot slůvek lásky jej uklidňoval…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat