autor: B-Kay
"Tak hele. Bille, já respektuji tvé pohodlí, respektuji i to,že nechceš nastydnout, respektuji dokonce i to tvoje chlupaté prase, a tak tě prosím, abys alespoň v jednom respektoval ty mě - a to v tom, že mi nebudeš tyhle blafy dávat k večeři, ano?", řekl Tom a jeho hlas zněl až moc přísně. "Tak fajn, udělej si něco sám. Já chtěl být jeno milej", povzdechl si Bill,vzal si uraženě svůj talířek a odpochoval nasupeně do horního patra, kde už mu Tom nachystal peřiny...
Když už byl dost daleko od kuchyně, aby jej neměl Tom šanci zahlédnout, ohrnul nad tím hnusným blafem nos a položil ten talíř na noční stolek vedle postele. Z kapsy tepláčků si vytáhnul jednu tyčinku, do které se s chutí zakousl... jenomže když si uvědomil, že by bylo blbý, odnést tam zase spátky tu delikatesu, donutil se to sníst... Tom by se teďka na něm nasmál k popukání, kdyby vědel, že se chytil do vlastní pasti. S odporem ve tváři spolknul i poslední sousto a pak vesele cupkal bosými nožičkami spátky do kuchyně, aby mohl talířek odložit do dřezu.
"Já už myslel, že spíš", ozvalo se pobaveně od televize a když se Bill otočil, mohl uvidět Toma rozvalenýho přes celej gauč, jak se cpal čokoládovýma sušenkama a vesele se na něj usmíval. Bill mu naoko veselej úsměv opětoval a pak se uličnicky rozběhl a udělal si z Tomovejch nohou přistávací můstek xD.
"Bože!", vydechl Tom s bolestí v očích a nevěřícně hleděl na toho anorektickýho modýlka, na kterém jen stěží mohl hledat stopy po nějaké celulitidě, nebo jinejch věcech. A proto absolutně nechápal, kde se v něm vzala taková síla. "Mám těžké kosti", zakníkal Bill napůl smutně, napůl se dusíc smíchem. "Jo kosti...", vydechl Tom šeptem a uvolnil spod Billa své rozdrcené nohy. "Pardoon, bolelo to moc?", zeptal se Bill s tváří neviňátka a jak se malinko k Tomovy přiblížil, ukázal tím svůj odmalovaný obličejík připravenej na hajání. "Ale, to zvládnu", zazubil se na něj Tom, avšak když malinko odvrátil pohled, vysíleně vypulil oči. To teda byla síla…
"Bille, znám tě asi tak den, už jsi mi stihl zabrat koupelnu, mou postel, tvoje morče dokonce kuchyň, ale já o tobě pořád nic nevím", řekl Tom a s přimhouřenýma očkama sledoval dění v televizi, a přitom si nezbednými prstíky chmátal z obalu sušenky. Najednou však ucítil, že se mu do balíčku vtiskla ještě jedna mlsná paprčka. "Copak, klíčky nebyli dobré?", vyškeřil se a tím na Billa blikl kovou ozdůbkou ve rtu. Bill se jenom pousmál a poté pomalu začal. "Noo, takže. Už odmala sem vyrůstal v Magdeburgu", začal svůj příběh, kterej se však chystal pozměnit. A to v tom, že osoba, která právě seděla vedle něj, a tudiž měla být hlavní osobou jeho příběhu, byla prostě vynechána... "No, a tak sem se dostal až sem ve snaze vydělat si na svůj dům a konečně se tak moci odstěhovat od mámy", povzdechl si a smutně si hodil malou sušenku mezi pootevřené rty. Najednou si všiml, že Tomův pohled pečlivě skoumá jeho tvář. "Mám něco na puse?", zeptal se překvapeně a když ucítil, jak mu Tom lehce bříškem ukazováčku posunul do ůst kousek čokolády, malinko znejistěl. Tom se však na něj mile pousmál a poté se znovu vrátil pohledem k telce, ve které právě jela nějaká divná komedie, která Toma ani za mák nezajímala, a tak televizi hezky vypnul. "Teď ty", zasmál se vesele Bill, ale s čím nerátal bylo Tomovo pokroutění tváří. Nikdy nemluvil s nikým o své minulosti... ještě jej prostě nikdo k tomu nějak nedonutil a nikdo se ani moc nevyptával, takže pro lidi byla Tomova minulost prostě tabu. "Já o tom mluvím nerad", šepl a nejistě sklonil tvář k Billovo dlaním, které si hravě proplétali prsty. "Proč?", zněla tichá otázka, která protnula ten tíživý klid v obýváku. Bylo slyšet jenom Billovo pofukování, jak ležel na zemi a spokojeně spinkal a nechával se Billem hladit na bříšku. "Víš, já rodinu nemám… Tedy mám, ale… Bille, tohle se těžko říká a ty určitě zas budeš mít tucet otázek a já prostě nechci na tohle téma mluvit", špitl tiše a najednou uviděl jak se Bill skulil do klubíčka a hlavinku si položil na polštářek. "Myslím, že by se ti ulevilo", mile se na něj podíval, a bylo zvláštní, kolik bolesti v tom pohledu našel. Tom se na něj díval pholedem, kterej symbolizoval spíš neštěstí, než spokojenost… možná v tom byla i osamělost… Chudák Tom ani sám nevědel, jak se jeho rty pomalounku otevřely a ta sůvka z nich tiše vyskakovala přímo do Billových oušek. "Tak tedy fajn. Jseš asi první člověk, kterýmu to říkám, a vlastně jsi úplně cizí", začal a nechápavě nad sebou pokroutil hlavou… Ach Tome, kdybys vědel, že jsem ti bližší, než všichni ostatní…
"Takže, původně pocházím z Loitche… jenomže když se… Tak takhle: já měl bratra Bille", šepl a nevinně se zahleděl do smutnejch očí toho krásnýho modela. "Bratra… kterýho jsem musel opustit, protože se naši rozvedli a táta mě nasilím vzal až sem. Až tady v Berlíně si myslel, že zapomene na mamku… a já že zapomenu na své dvojče… Zvláštní náhodou se také jmenoval Bill… Ono to už bude 12 let, co jsem ho neviděl… Od táty jsem se odstěhoval hned, jak jsem dosáhl 18 a koupil jsem si tenhle bytík, kde jsem sice sám, ale celkem spokojenej… Bydlím tady jenom se psem, a občas tady mám společnost, ale to už mě stejně nebaví… Já nechci holky… nechci ani tátovy kamarády…", šeptal a Bill uviděl lehkýho záblesku slziček v bráškově očích. Tom se mu konečně zahleděl hluboce do očí. "Ty ani nevíš, jak dlouho jsem si každé narozeniný přál jenom to, abychom se vrátili… každé Vánoce jsem plakal, prosil… jenomže on mi raději o Billovy navyprávěl přiblblý hovadiny, ze kterých jsem měl na něj zapomenout", vydechl a z očka mu stekla první slza bolesti. "A když mi bylo 17 a pořád jsem naléhal, že chci jít za Billem, uhodil mě. Bylo to poprvé, co na mě vztáhnul ruku, ale naposled, protože jsem se co nejdřív odstěhoval. Ale na Billa jsem jediným dnem nepřestal myslet… Pořád přemýšlím, jaké by to bylo říct - ahoj, jsem tvůj bráška", usmál se sladce naivním ůsměvem… a teď už nebyl sám komu pomalounku a tiše stékaly slzičky…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat