autor: B-Kay
Veliké smutné oči vzhlíželi k oknu naproti doufajíc, že zachytí jakýkoliv pohyb, jakýkoliv náznak jeho přítomnosti, dokonce i záchvěv bledé záclonky, by v nich dokázal vzbudit radost.
Připadal si hloupý, když se dokázal několik minut usmívat už jenom kvůli tomu, že spatřil v okně naproti siluetu klučičí postavy. Dech se mu pokaždé znásobil, dlaně mu samovolně dopadli na bříško, jak se snažil lehkým hlazením uklidnit třepot motýlích křídel. Delší ofina mu téměř pokaždé spadla do tváře, jak se nesměle sklonil a zavrtěl hlavou.
Vnímal tichý proud svých vlastních myšlenek a zhluboka dýchajíc se snažil přijít na to, jak by se z toho bláznovství dostal.
Proč se právě on musel zamilovat? Proč právě ted´? A proč právě do něj?!
Byl zmatený. Bylo mu čerstvých patnáct a nedokázal pochopit tu skutečnost, proč všichni kluci kolem něj toužili po holkách, jejich krátkých minisukních a culících se rtech, zatímco on se zbláznil do kluka. Naneštěstí byl kluk, do kterého se zamiloval, uplně stejný, jako všichni ostatní. O Billově existenci zřejmě neměl ani tušení a myšlenka na to, že by mohl milovat kluka, v něm jistě vzbuzovala odpor. Alespoň tak si to dokázala vysvětlit Billova zmatená mysl.
"Láska je to nejkrásnější, co tě kdy potká Bille. Nerozumím ti. Před malou chvilkou jsi mi pověděl, že jsi zamilovaný, ale když se na tebe podívám, nic tomu nenasvědčuje,"Bill smutně odvrátil tvář od okna a zadíval se hluboce do očí své maminky.
"Jenom oči. To jediné mi prozrází, jak moc ji máš rád,"Simone svého synka láskyplně pohladila po vlasech a překvapeně pozvedla obočí, jakmile se Bill opět na krátkou chvilku obrátil k oknu a vzápětí se smutně pousmál.
"Já jsem divný mami. To, co je ve mně, to co mi nedovoluje dýchat, je ošklivé a já se v tom nevyznám,"bezmocně ukazoval na svůj hrudník a dlaněmi naznačoval, jakoby jej ten pocit pohltil uplně celého a nedovoloval mu dýchat.
"To, že jsi zamilovaný není špatné. Právě naopak, je to moc krásné Bille. Ta dívka, kterou tolik miluješ, musí být určitě moc hezká a musí tě mít moc ráda, když tě tak moc okouzlila,"něžně se usmála a sevřela chlapcovo tělo v náručí.
Bill trpce stiskl rty a větu Ani neví, že existuju, si raději nechal pro sebe. Nechtěl svou maminku zbytečně trápit. Vnímal, jak jej zlehka hladila po zádech a pevně objímala jeho hubené tělo.
"Zamiloval jsem se do Toma Kaulitze,"pípl s pláčem na krajíčku a hlavu skryl mezi polštáře, tudíž nemohl spatřit šokovaný pohled Simone, který se rázem také upnul k oknu a ke krásné modré obloze za ním.
"Budeš na něj muset rychle zapomenout Bille," zašeptala. Bill překvapeně zvedl tvář a zmateně nakrčil rty.
"A-ale proč? Konečně jsem v sobě našel odvahu jednat mami. Dokonce jsem mu vyrobil pozvánku na své zítřejší narozeniny a chci, aby přišel. Večer je přeci ta oslava a je tady malinká šance že mě neodmítne," Simone se na něj nemohla dívat. Díval se na ni s nadějí, jeho oči ji tiše prosili o pochopení a podporu, ale tu jim nemohla dát. Samotné jí bylo do pláče, jak vzala Billovu tvář do dlaní a smutně mu pohlédla do očí. Nikdy neviděla nic tak strašného, jako když se jiskra a záře naděje a lásky z jeho očí během vteřiny vytratila a nahradila ji nechápavost, bezmoc a zoufalství.
"Tom nepřijde Bille, protože se ráno i s rodiči stěhuje do města," přesně tohle byla věta, která zbořila všechny Billovy vzdušné zámky a naděje a navždy se mu vryla do paměti…
Bill tu vzpomínku opravdu neměl rád, dalo by se říct, že ji dokonce nenáviděl a přesto byl vděčný, že ji prožil. Že pocítil to, jak moc bolí, když s tichým přihlížením pomalu ztrácíte milovaného člověka a nedokážete pro to udělat absolutně nic z jediného důvodu. Ze strachu.
On sám se kdysi také bál. Bál se, jak by Tom zareagoval, kdyby mu pověděl pravdu. Jak by se na něj asi podíval? Co bymu řekl? A řekl by mu vůbec něco? Možná by se mu zhnusil ještě více a naděje, že by na něj ještě někdy promluvil by byla tak malinká, jako ta, ve kterou věřil celá léta. Naděje, že jej ještě jednou spatří. Naděje, že se ještě alespoň jednou potkají a on mu bude moct konečně říct to, čeho se tak dlouho bál, s jediným rozdílem. Nyní by již strach necítil… Poučil se a nechtěl tu samou chybu ještě jednou zopakovat. Už nechtěl být zbabělý a nechtěl se bát…
Přesto jej však pohled na Tomovo tělo vykolejil natolik, že nedokázal jednak jinak. Pevně stiskl víčka a sklonil tvář. Jeho tělo ovládl třes a chvění a i když se snažil být silný, nešlo to.
Byl tam… jenom malinký kousek od něj. Díval se na něj něžným pohledem a čekal, zdali se Bill konečně odhodlá udělat to, po čem tak dlouho toužil a Bill věděl, že by stačilo jenom zvednout tvář a neovládl by se. V tu chvíli by mu byl schopen dát i celý svůj svět, bez vteřiny přemýšlení by se mu odevzdal. Kdekoliv a tolikrát, kolik by jenom chtěl…
"Bille,"Tomův kouzelně zbarvený hlas se vznášel všude kolem něj. Miloval jej od chvíle, co na něj poprvé promluvil. Posledních několik dní byl totiž jenom on zdrojem jeho světla, byl jeho očima a dokázal mu slovy popsat uplně všechno, do nejmenších maličkostí. V jeho přítomnosti si jako slepý nikdy nepřipadal. A to bylo pro slepého člověka nesmírně důležité. Nyní to však bylo již jiné. Slepota byla minulostí a Tom láska zaplnila veškerou jeho přítomnost.
Pomalu zvedal tvář a nespouštějíc oči z jeho pohledu, se roztřeseně nadechl.
"Říkal si, že se ti o nás zdálo. Že jsi si mnohokrát představoval, jaké by to mohlo být, kdybychom byli spolu. Představoval si si nás i v téhle situaci ?,"Tomova dlaň zlehka dopadla na Billovo líce, vzápětí nasledována tou druhou, jak Bill nesměle stiskl rty, na krátkou chvilku zaváhal, ale vzápětí téměř neznatelně kývl. Styděl se, bylo na něm hned na první pohled vidět, že se cítí nesvůj a přesto Tomovy přišel nádherný.
Byl krásně přirozený, na nic si nehrál, nic nepředstíral… každá buňka jeho těla vyjádřovala pocity, které v něm vířili, jako v rozbouřeném oceánu.
" Pověz mi o těch představách. Co přesně se ti zdálo ? " jeho tichý hlas se pomalu měnil v šepot a i ten se nakonec proměnil ve sténání, jak se tváří opřel o tu Bilovu a rty hladil ochutnával její povrch. Nemohl uvěřit tomu, že i kůže kluka může chutnat sladce. Přišel si tak hloupý, když si uvědomil, kolik času strávil tím, že hledal tu pravou. A přitom to bylo tak snadné…
Stačilo jenom to, aby se díval.
Aby vnímal pohledem vše, kolem sebe, protože častokrát bývají ty nejnenápadnější věci, o kterých existenci nemáme ani ponětí, těmi nejkouzelnějšími. Bill byl toho zářivým příkladem. Nic kouzelnějšího již Toma potkat nemohlo. Šílel při pohledu na jeho nahé tělo, lapal po dechu pokaždé, co pohlédl do jeho nevinných očí a spatřil v nich zář mléčné dráhy a tělo pomalounku umíralo při představě, že chybělo tak maličko a nikdy by jej nepoznal. Kdyby byl náraz auta silnější, kdyby jel rychleji… stačilo tak maličko a neodnesli by si to jenom jeho oči. Stačilo tak maličko a nikdy by nepoznal jaké to je, držet v náručí člověka, který se během několika dní proměnil ve smysl vaší existence. Který byl nečekaně středem vašeho vesmíru a všech vašich tužeb a snů.
Vůbec si neuvědomoval, kdy mu z oka vyklouzla drobná slza a pomalu stékala po jeho líci. Chtěl ji rychle setřít, ale Billovy rty byli rychlejší.
"Lásko,"vydechl a pomalounku si mu sedal na klín. Láskyplně omotal své dlouhé nohy kolem Tomových boků a tichounce vydechl, jakmile jej Tom sevřel ve svém objetí a tvář opřel do prohlubinky Billova krku. Vnímal, jak byl Billův dech klidný a pravidelný. Cítil dokonce i tlukot jeho srdce a nic jiného již k životu nepotřeboval. Dlaní pomalounku klouzal po jeho zádech, mapoval vystouplá žebra a konečky prstů se dotýkal jeho třesoucí se pokožky.
"Mé sny a představy nebyli nic v porovnání s tím, co se děje ted´. Nikdy bych nevěřil, že může být skutečnost krásnější, než vytoužené sny,"Bill jej zlehka líbal do vlasů a s něžným výrazem ve tváři vdechoval vůni, nesoucí se pokojem.
"Kdybych se ráno probudil a náhodou bych opět neviděl-"proud jeho slov byl zastaven.
"Bille,"vydechl Tom a vzpurně zavrtěl hlavou.
"Něco takového se již nestane. Nedovolím to !"na krátkou chvíli se láskyplně vpil mezi jeho rty. Bill se zářivě usmál. Bylo nádherné sledovat, jakej měl Tom o něj strach. Cítil to z každého doteku, již mu byl věnován.
"Ale pokud ano, chci, aby si věděl, že už kvůli tomu nebudu smutný. Dnes jsem prožil ten nejkrásnější den mého života ," jeho úsměv nezmizel ani tehdy, co si s Tomem pomalounku lehali do rozestlaných peřin a uvelebil se v jeho objetí. Nebylo důležité to, zdali se milovali, nebo ne. Byl šťastný už jenom kvůli tomu, že se směl vnářet do jeho hlubokých očí. Líbat jeho plné rty a nechávat se opájet jejich něžností a omamnou příchutí. Věděl, že už i takhle zašli dost daleko. Proto když Tom unaveně stiskl víčka a usnul klidným spánkem, vůbec mu to nevadilo. Přitulil se do jeho objetí ještě více a několik minut pozoroval jeho tvář. Konečky prstů se jí zlehka dotýkal, tichounce polykal slzy, již mu stékali po tváři a přitom se neustále nevěřícně usmíval. Opravdu se to dělo.
Opravdu byl jeho klukem…hvězdou, která si na opuštěném nebi, našla svůj milovaný protějšek…
autor: B-Kay
Žádné komentáře:
Okomentovat