Síla tvého hlasu 22.

autor: B-Kay

"Nemůžu uvěřit tomu, jak rychle se dokáže život proměnit. Stačí krátký okamžik, pouhá chvilka k tomu, aby bylo všechno jinak. Kdysi jsem byl obklopen lidmi a přesto jsem kráčel sám. Nešťastně jsem přivíral víčka pokaždé, co jsem na procházce spatřil zamilovaný pár, bojoval jsem s uzkostí, která mě v tu chvíli pokaždé obklopila. Potláčel jsem přicházející pláč a také vzpomínky na jeho tvář. Přesně v těch chvílích jsem si přál jenom jediné. Aby mi byl blíž…

Mohl jsem kříčet…přibliž se ke mně, vrať se mi…neslyšel by mě. Byl až příliš daleko…

---

A ted´ je tady. Vrátil se a já ani netuším, komu bych měl děkovat. Možná bych měl poděkovat nebesům za to, že mu ukázali cestu zpět, možná jeho srdci, které jej sem přivedlo v naději, že konečně najde to, po čem tolik toužilo a možná dokonce jemu samotnému za to, že je takový jaký je a nebojí se udělat ani tu největší hloupost na světě. Všechno, co dělá, dělá spontánně a přirozeně. Nepřemýšlí nad svými skutky ani vteřinu, nechává se vést jenom svým srdcem. A právě díky tomu, jsem se do něj zbláznil. Pro jeho bláznovství, nespoutanost a nádhernou něhu, které byl schopen jenom on. Když mě držel v náručí, cítil jsem, že mě skutečně potřebuje. Když mluvil a já mohl naslouchat jeho slovům, dokázal jsem si přesně vybavit jeho krásnou tvář. Jeho měkce zastřený hlas mě vedle mím prázdným světem. Byl mím
jediným světlem a zároveň kouzelnou září, díky které jsem se cítil jako zdravý. A to bylo to nejkrásnější. V jeho blízkosti jsem nebyl slepým klukem. Svůj svět jsem sice měl poskládaný ze slov a doteků, ale slepý jsem nebyl…"

Liby seděla na Billově klíně tiše jako myška, naslouchala melodií, které kouzlo naplnilo celý pokoj a zaujatě sledovala Billovy hubené prsty, pomalu klouzající po klávesnici.

"Naučíš mě to?"pípla ve chvíli, co přestal hrát a láskyplně jí pošimral po bříšku. Roztomilost jejího tenkýho hlásku, naplnila místnost uplně stejně, jako Billova klavírová melodie...

"Naučím tě cokoliv jen budeš chtít, ale nejdřív se musím vyléčit. Nevím, zdali bych to ted´ dokázal,"smutně sklonil tvář a konečky prstů ještě naposled přiložil ke klávesnici.

Hraní bylo pro něj celkově těžké, uměl zahrát jenom ty skladby, které si dobře pamatoval a těch moc nebylo. Pamatoval si jenom několik hezkých melodií a jednu ukolébavku, kterou měla Liby moc ráda už jako malé miminko.

"Oni jsou ještě pořád nemocné?"zašeptala a ukazováčkem zlehka pohladila obě Billova víčka. Odpovědi se však nedočkala. Bill jenom stěží dokázal přikývnout.

"Už jsou nemocné moc dlouho. Kdy se uzdraví?"omotala své ruce kolem Billova krku a pověsila se na něj jako malá opička. Bill se na krátkou chvíli neubránil úsměvu. Vzal ji do náruče a opatrně vstal.

"To nevím Liby,"posadil se na kraj postele a jí posadil vedle sebe. Na několik vteřin přivřel víčka, zhluboka se nadechl a rozvalil se do hromady měkkých polštářků. Některé ještě pořád voněli Tomem…

"Tak zavoláme Toma a on tě vyléčí,"zvolala nadšeně. Tomovo jméno se jí moc líbilo, připomínalo jí kocourka z dětské kreslené pohádky.

Bill se pobaveně pousmál a opět sevřel její křehké tělíčko v náručí.

"Máš pravdu. On jediný je zřejmě schopen mě vyléčit,"konečky prstů se dotýkal její tváře a nemohl uvěřit, jak vyrostla od chvíle, co jí viděl naposled. Z malého miminka se pomalu stávala mladá slečna a on její růst nemohl pozorovat. To jej bolelo ze všeho nejvíce. Nemohl se dívat na lidi, kterí přo něj znamenali celý svět. Nemohl se dívat na Toma a vnímat jeho lásku prostřednictvím očí.

"Bille, máš návštěvu,"do pokoje nahlédla Simone, její tvář zdobilo dojetí a láskyplný úsměv. Tajemně mrkla na Liby, ukázala na ní ukazováčkem a počkala, dokud se jí její dcerka nevrhla kolem boků.

Billovu otázku ohledně toho, kdo jej přišel navštívit nevnímala a předtím, než vpustila Toma do jeho pokoje, jej měkce pohladila po tváři a ještě jednou se mu za všechno poděkovala.

Nebylo totiž těžké zjistit, jak moc se její syn během těch několika dnů strávených s Tomem, změnil. Bylo to na něm přímo hmatatelné. Zářil jako letní slunce, neustále se usmíval a po nesmírně dlouhé době začal opět hrát na piáně, kterého se nedotknul od té osudné nehody.

"Moc rád bych vzal Billa na menší výlet. Není to daleko odtud, ale zřejmě se zdržíme,"vydechl ještě předtím, než otevřel dveře Billova pokoje a vesele zamával na Liby, která mu posílala vzdušní pusinku z náručí své maminky.

"Moje babička včera dost vyváděla a tak jsem vás přišel poprosit, aby jste se o Billa nebála. Dám na něj pozor. Slibuju,"Simone se na krátkou chvíli zamyslela a Tom proto rychle nahodil psí pohled a ještě jednou jí poprosil. Její pohled změkl téměř okamžitě.

"Tak dobře,"přikývla a pošimrala Liby ve vlasech.

"Věřím ti. Vám oběma a vím, že pokud bude s tebou, nemusím se bát,"políbila usmívající se Liby do vlasů a společně odešli do kuchyně. Tom ještě několik vteřin zůstával stát přede dveřma. Srdce mu bušilo tak prudce, že se musel pokusit uklidnit, jinak by zřejmě prasklo a rozletělo se na miliony malinkých kousků. Láska k Billovy jej zabrala téměř celičké a ono ted´ tlouklo pouze pro štěstí toho černovlasého stvoření.

Zhluboka se nadechl, chvějící se prsty si přiložil ke spánkům a zamilovaný úsměv skryl pod rouškem stínů, již vytvořil tím, že dveře konečně otevřel. Dovnitř vklouzl téměř neznatelně. Jako letní vánek. Také jej nemůžete vnímat a přesto, když kolem vás proklouzne, nádherně vás zahřeje a vy jeho teplo cítíte tak intenzivně, jakoby jste se ocitli v epicentru sluneční záře.

Přesně tak, se v tu chvíli cítil Bill.
Podmanivá vůně a touha být v blízkosti přicházející osoby jej usvědčila v tom, že za ním přišel kluk, o kterém nesmírně dlouhou dobu jenom tajně snil. Stydlivě sklonil tvář, rty však skřyvil v zářivém úsměvu. Byl šťastný. Šťastný, jako už dlouho ne.

"Procházel jsem se zahradou, když kolem mě prolétl maličký motýl a pošepl mi, že bych tady mohl najít hezkého chlapce,"pomalounku se přibližoval i přesto, že by v tu chvíli dal i celý svůj život za to, aby jej držel ve svém náručí.

"Nechtělo se mi tomu věřit a proto jsem se musel přijít přesvědčit,"Bill se tiše zachichotal a natáhl jednu dlaň směrem, kterým jej vedl Tomův hlas.

"A ted´ tomu motýlkovi už věříš?"Bill se nemohl přestat usmívat. Tom byl jednoduše úžasný. Rozebírali spolu věci, o kterých si zřejmě povídají malé děti ve školce a vůbec mu to nevadilo. Byl uvolněný a sladce bláznivý. Bill
trpce litoval, že se kdysi neodvážil promluvit s ním.

"Nevěřím, protože mi lhal. Říkal o hezkém chlapci a já jsem tady našel nádhernou bytost. A právě tu, jsem přišel požádat o to, aby se mnou strávila dnešní den. Myslíš, že by se mnou chtěla jít?"udělal ještě jeden krok, překonal poslední překážku, která je dělila. Zlehka se dotkl jeho třesoucí se dlaně a přiložil si ji na tvář. Pro Billa už bylo více než jednoduché zvednout i druhou dlaň a přiložit ji na Tomův týl.

"Myslím, že by šla ráda. Ve skutečnosti se nemohla dočkat chvíle, až budete opět spolu,"Tom mu vpletl obě dlaně do vlasů a konečně udělal to, po čem toužil od chvíle, co vstoupil do jeho pokoje. Políbil jej. Láskyplně se vpil do jeho pootevřených rtů.

"Stýskalo se mi,"zasténal, jakmile se od něj kvůli nedostatku kyslíku na krátkou chvíli odsunul.

"Byl si pryč jenom chviličku,"Bill se proti jeho rtům sladce usmál a nosem pošimral ten jeho.

"I tak se mi moc stýskalo,"ukazováčkem jemně obkreslil konturu Billových rtů.

"Půjdeme spolu na piknik,"vyhrkl v zápětí a vesele se usmál. Původně měl v pláně něco uplně jiného, ale při pohledu do Billovy andělsky krásné tváře, jej všechny původné myšlenky opustili.

"Piknik?"Bill překvapeně pozvedl obočí a pobaveně zavrtěl hlavou. Tom udělal totéž. Byl sám sebou překvapený, ale ten nápad se mu zalíbil mnohem víc, než původní. Myslel si, že by bylo hezké vzít jej někam na procházku a popsat mu okolí. Piknik zněl ale mnohem zajímavěji.

"No,"krátce se zamyslel. "Ano,"vycenil zoubky a nečekaně vyzvedl Billovo huebné tělo do své náruče. Bill byl na tyhle přepady již zvyklý a popravdě se mu moc líbili. Spokojeně omotal své ruce kolem Tomova krku a hlavou se opřel o jeho hrudník. Zavřel oči, pouze krátkou chvíli se nechával unášet tlukotem Tomova srdce.

"Leželi bychom na dece, obklopeni krásnou přírodou a ujídali z nějakých dobrůtek,"Bill proti jeho hrudníku toužebně zamručel. Znělo to opravdu lákavě.

"Mohli bychom to brát jako…naše první skutečné rande,"Tomův hlas náhle nebyl tak jistý, jako před chvílí. Bylo vidět, že byl v těch věcech ještě pořád nováček, ale Billovi to vůbec nevadilo. Už jenom při pomyšlení na to, že by měl mít skutečné rande se svou dětskou láskou, jej zahalilo roucho husí kůže. Cítil jí snad všude a právě v té chvíli si uvědomil, že krásnější pocit neznal. Husí kůže způsobena láskou a touhou po milované osobě. Našlo by se vůbec něco hezčího ?

Tom si mohl Billovu odpověd´ domyslet pouze ze dvou slov, které sotva zasténal.

"Miluju tě"…

autor: B-Kay