Síla tvého hlasu 20.

autor: B-Kay

"Život běží nesmírnou rychlostí, nezávisle od našich rozhodnutí, nebo konání. Častokrát šlápneme vedle, uděláme neuvěřitelnou chybu, vzít zpátky se to však již nedá.

Kdyby bylo v mé moci vrátit čas, zřejmě bych se vrátil do období, kdy jsme s Billem ještě zdíleli společnou třídu jako spolužáci. Byl bych uplně jiný, než jsem byl tehdy. Vykašlal bych se na všechny ty dívky, které jsme si s klukama dobírali a s milým úsměvem bych promluvil k stvoření, které na má slova čekalo neuvěřitelných sedm let. Mluvil bych s ním, pokusil bych se s ním spřátelit a později možná i zblížit. Jedno však vím jistě.

Nikdy bych mu nedovolil nasednout do toho auta a pokud by se tak přecijen stalo, chtěl bych sedět na místě řidiče. Pak bych oslepl já, a ne on. Tak to totiž mělo být. Tím jsem si jistý. Ten kluk přeci jakživ nikomu neublížil, svým chováním připomíná spíš strážného anděla, než člověka, který by si zasloužil něco takového. Nemělo se to stát. Jemu ne…Zřejmě je to trest za mé chování.

---

Kdysi jsem měl šanci poznat jej, zadívat se do jeho očí, ale já tak neudělal. Nikdy jsem to neudělal a ted´, když netoužím po jiném, než spatřit zář jeho čokoládových očí, ted´ už to nejde…

Život běží nesmírnou rychlostí, nezávisle od našich rozhodnutí a právě proto, je tak nevyspytatelný. Nyní už vím, že nechci promrhat jedinou minutu připomínáním si minulosti a tím si ještě více ubližovat. Místo toho se pokusím změnit budoucnost a udělat cokoliv, COKOLIV na světě, aby Bill opět viděl…"

Tom se ještě jednou zhluboka nadechl, se zavřenýma očima zatlačil na pootevřené dveře Billova pokoje a nejistě vstoupil dovnitř, následován Billem. Smutně se rozhlédl kolem sebe, očima v rychlosti prolétl celý pokoj. I přes všechno to, co se v něm právě odehrávalo, se musel usmát. To, že se nacházel v jeho pokoji, by poznal téměř okamžitě. Všechno kolem něj, bylo jednoduché, barevné a veselé. Ze všech stran to na něj působilo útulným dojmem a pomalu ale jistě, se začínal cítit opět hezky. Udělal několik opatrných kroků vpřed a dvě veliké tašky položil vedle Billovy postele.

"Máš to tady opravdu krásné,"zašeptal a na krátkou chvíli smutně sklonil tvář. Vzápětí však očima vyhledal svou tajnou lásku a usmál se. Bill postával u dveří, v náručí držel svou maličkou čtyřletou sestřičku, která se jej odmítala pustit a vzhlížela k Tomovy velikýma, zvědavýma očima.

Tomovy přišla nesmírně roztomilá. Hnědé povrtěné vlásky, jí splývali podél tváře a vynikali díky čelence se psími oušky. Při příjezdu k nim domů, se mu s nesmělým úsměvem představila, byla tak maličká, že si k ní Tom musel přikleknout. Sahala mu sotva do úrovně boků. Výrazem tváře se podobala Billově mamince, oči a úsměv však zdědila po svém bratrovi.

"Bille? Můžu ukázat Tomovi i můj pokojík ? Prosím,"Liby na Billa nikdy neházela smutná očka, ani trucovitě nešpulila rty. Byla to nesmírně vnímavá holčička. I přes svůj nízky věk totiž rozuměla, že ji její bráška nemůže vidět a proto jej pokaždé jenom pevně objala a sladce políbila na tvář...

"Tak dobře,"Bill si vesele skousl rty, pomalounku ji pustil na zem. Tom k němu pohotově přistoupil, objal jej kolem boků a věnoval malému děvčátku milý úsměv. Liby roztomile našpulila rty, klekla si na všechny čtyři jako správný pejsek a vedla je do svého pokojíku.

"Lezení po čtyřech ji baví tak půl dne. Pak je vždy smutná z toho, že jí bolí kolena

a tak jdeme do mého pokoje, nebo na zahradu a hrajeme si spolu,"pomalounku kráčeli v objetí a téměř každý druhý společný krůček, spečetili polibkem...

"Jsi úžasný. Kdybys jen mohl vidět, jak se na tebe Liby dívá. Zbožňuje tě,"zašeptal a pomohl mu vstoupit do pokoje. Liby mu s nadšeným úsměvem na rtech poukazovala snad všechny své hračky, všechny obrázky, které ve školce namalovala, dokonce i dětské knížky, ze kterých jí Bill kdysi četl pohádky.

"Liby, Tom bude z tebe unavený,"Bill se vesele zasmál pokaždé, co jeho sestřička přiběhla za Tomem s další a další hračkou a všechny společně zhodnotili.

"Mě to nevadí. Já jsi vždycky hrával s autíčky, tak se alespoňkonečně něco dozvím o panenkách a plyšácích,"propletl s Billem prsty, přiložil si je ke své tváři a každý láskyplně políbil. Billovy tváře, se zbarvili do jemně růžové, jak stydlivě sklonil tvář
a sladce se pousmál.

"Děkuju,"vydechl a smutně sklonil tvář. Přemýšlel nad tím, zdali slůvko děkuju skutečně vystihovalo to, jak moc mu byl vděčný. Během několika dní z něj dokázal udělat nejšťastnějšího člověka pod sluncem, což neušlo ani Billově mamince Simone. Při pohledu na svého syna, usmívajícího se a zářícího štěstím, se málem rozplakala. Neudržela se a vystíkala nejenom Billa, ale také Toma. Moc dobře totiž věděla díky čemu, nebo spíš komu, nastala ta změna…

"To já děkuju tobě Bille. Těch několik dní s tebou, změnilo jak můj život, tak i mě samotného. Uvědomil jsem si, co všechno jsem udělal špatně a ted´ se to snažím napravit. Kvůli tobě se změním,"pohladil jej po tváři a palcem si ji opatrně navedl k té své.

"Já ale nechci, aby ses kvůli mně jakkoliv měnil. Miluju tě takového, jaký jsi. Bláznivý, pozorný, neskutečně vnímavý a hodný. A ještě ke všemu jsi nádherný. Uvědomuješ si, co se mnou taková kombinace dělá?"roztouženě pootevřel rty. Tom rychle pohlédl na Liby, která si z kocek stavěla různé domečky, krátce stiskl víčka, aby svou touhu po Billových rtech, alespoň částečně zmírnil, vzápětí se však na to zcela vykašlal a naléhavě jej políbil.

"Nevydržím to bez tebe,"šeptal proti Billovým rtům, které přímo hladověli po dalších a dalších polibcích. Vyložil si Billa na klín, něžně mu roztáhl nohy a tiše zasténal, jakmile je Bill bezmocně zapletl kolem jeho boků a opět jej vášnivě políbil.

"Můžu někdy přespat u tebe, nebo ty u mě. Chci být s tebou a myslím, že bych to bez tebe také dlouho nevydržel,"Tom svým jazykem naposled pohladil ten Billův, krátce jej s ním propletl a když jeho ústa opouštěl, zamilovaně se usmíval.

"A kdybys nechtěl, unesl bych si tě,"pokrýval Billovu tvář drobnými polibky.

"Vždy jsem chtěl a vždy také chtít budu,"zašeptal.

"Ale unést mě můžeš kdykoliv. Zní to krásně, jako v pohádkách,"oba se ve stejnou chvíli pousmáli a přitulili se k sobě. Sladce se políbili právě ve chvíli, co k nim Liby nesměle vzhlédla a zamyšleně si je proměřila.

"Vy budete mít spolu děťátko?"vydechla po chvilce svým tenkým hláskem a po čtyřech, jako správný pejsek, se připlazila blíž. Bill cítil, jak se Tom proti jeho rtům vesele uculil a on sám měl co dělat, aby se nerozesmál. Nosem láskyplně pohladil ten Tomův a pohodlně se o něj opřel.

"Liby, co tě to zase napadlo?"bylo mu tak krásně, že sotva otevíral ústa, když mluvil. Usmívat se však nepřestával. Tom jej něžně hladil po bříšku a usmíval se proti jeho kůži na krku,přičemž mu šeptal, že ta představa byla opravdu roztomilá.

"Paní učitelka ve školce nám říkala, že když se dva lidé mají rádi, někdy můžou mít i malé děťátko,"byla do svého vysvětlování natolik ponořena, že si vůbec nevšimla, kdy jí Tom vzal čelenku se psími oušky a nasadil ji Billovy do vlasů.

"Liby, paní učitelka měla pravdu, ale v některých případech to jednoduše neplatí. Dva lidé se můžou mít rádi, aniž by čekali miminko. Jako já a Tom. Ale to neznamená, že se máme méně rádi,"upřesnil, aby to jeho malá sestřička dokonale pochopila a konečky prstů se pobaveně dotkl čelenky, zdobící jeho černé vlasy.

"Byl by z tebe roztomilej pejsek,"pošepl mu Tom do ucha a vzápětí si jej k sobě přitulil ještě blíž. Liby se na svého bratra vesele usmála a přikyvovala.

"Vyskoušíš si ji i ty Tome ?"Liby vylezla Billovy na klín, aby mu pomohla s čelenkou a vzápětí jí opatrně nasadila i Tomovy. Ten se na ni roztomile zaculil, napodobil výraz smutného pejska a doprovázen její smíchem, jí čelenku vrátil zpátky do vlásků. Nakonec to dopadlo tak, že si čelenku všichni vystřídali a udělali si kopu společných fotek. Na některých fotkách byli dokonce jenom oni dva. Byli to jejich první společné fotky a Tom slíbil, že půjdou spolu vyvolat film a podívají se na ně také společně. I když mu Bill říkal a ujišťoval jej, že mu opravdu nevadí, když se na ty fotky nepodívá s ním, nepřemluvil jej.

Tom byl ochoten čekat i léta. Přesně tak, jako čekal Bill na něj…

"Byl to opravdu nádherný večer,"Tom se na Billa šťastně pousmál
a uložil jej do postele stejně jako jeho malou sestřičku. Bill si spokojeně skousl rty,zavrtal se do teplé přikrývky a tichounce Toma poprosil, aby zapnul stolní lampičku. Tomovo slůvko nádherný, podle něj ani zdaleka nevystihovalo kouzlo jejich společného večera, přesto neřekl ani slovo. Se zavřenýma očima bloudil ve svých vzpomínkách a krásně se usmíval. Společně, ruku v ruce přešli snad celou vesničku a nakonec vzali Liby na malé dětské hřiště. Zážitek z vidění krásného okolí sice neměl, přesto měl ještě krásnější a mnohem vzácnější. Díky Tomovým slovům si mohl všechno představovat ve své mysli. Tom mu popsal snad každou maličkost, na kterou natrafili. Do podrobna mu popsal každičkou drobnost, na kterou se jej zeptal a přitom neustále svíral jeho ruku v té své. Krásně do sebe zapadali. Jakoby byli pro sebe vzájemně stvořeny.

"A ted´ je pro mě hodně těžké uložit tě, věnovat ti polibek na dobrou noc a odejít,"vzal Billovu tvář do svých dlaní a procítěně jej políbil. Miloval chvíle společného líbání. Nic krásnějšího, si neuměl představit. Bezmocně se vnářel mezi měkké, poddajné rty a v jejich hloubce zanechával všechny starosti, všechny výčitky, kterými byl sprovázen každý pohled do Billových prázdných očí. Bylo až neuvěřitelné, jak krásně sehraní byli. Jejich jazyky se vzájemně skoumali a pomalounku ochutnávali, jakmile Billův vyrazil kupředu, Tomův se stáhl a zase naopak. Celým pokojem se nesli pouze ozvěny, jejich vášnivých polibků. V některých chvílích, jakoby zapomínali dýchat a dýchali prostřednictvím rtů toho druhého. Neodsouvali se od sebe, právě naopak. Bill dal pryč velkou přikrývku a chtivě vydechl, jakmile se Tom pomalounku položil na jeho skřehlé tělo. Nevědomky zaklonil tvář a otevíral ústa v němích výkřicích. Tomovi rty, skousávající kůži jeho krku, způsobovali to, že v některých chvílích přímo omdléval.

"Už budu muset jít. Babička bude mít strach,"Tom ještě naposled láskyplně políbil Billovu pulzující kůži a něžně vpletl obě své dlaně do jeho tmavých vlasů. Uslzeným pohledem se vnářel do těch dvou maličkých zázraků a i když jej jejich prázdný pohled bolel, usmíval se. Usmíval se, protože věřil, že brzy opět uvidí.

"Miluju tě Bille,"zasténal mu do vlasů a sklonil tvář, aby jej mohl naposled políbit. Byl vzniklou situací natolik rozhozen, že nedokázal čekat na Billovu reakci, vstal a několika rychlími kroky podešel ke dveřím. Přemýšlel nad tím, zdali by se měl ještě ohlédnout, ale láska k tomu křehkému stvoření byla mnohem silnější, než jeho myšlenky. Otočil se a věnoval mu poslední pohled. Billova pozice se neměnila, pořád seděl nahnutě a prázdný pohled upíral před sebe. Co však bylo jiné, byli slzy, kropící jeho tvář. Plakal a zároveň se chvěl štěstím. Úsměv, který se ukrýval za tichými vzlyky Tomovi prozradil, že mu svým vyznáním rozhodně nezpůsobil bolest.

"Já tebe taky, lásko moje,"zaslechl ještě dřív, než stihl vyběhnout z pokoje.

"Přesně jako ty hvězdičky,"Billova tichá slova Tomovi způsobovala husí kůži. Stískal kovovou kliku již několik vteřin a přesto nedokázal dveře otevřít. Když se mu to konečně povedlo a on udělal první krok, poraženě svěsil tvář .

"Babička to snad pochopí,"zašeptal pro sebe, zhluboka se nadechl a vzápětí se zatřásl štěstím, jako malý kluk. Musel být s ním. Toužil po tom, aby tak krásnou chvilku prožili společně a proto nepřemýšlel ani o vteřinu déle a tichounce jako myška, zmizel za dveřma Billova pokoje…

autor: B-Kay