Síla tvého hlasu 19.

autor: B-Kay

"Ve světě, ve kterém přežívají slepí lidé, existuje jenom jediné pravidlo. Ať už je temnota, rozléhající se všude kolem vás jakákoliv, nesmíte se jí poddat. Bolí to, trpíte jako ještě nikdy předtím, přesto musíte najít jiný zdroj světla, aby jste mohli být alespoň na malou chvilku skutečně šťastní. Osobu, pro kterou jste schopni udělat cokoliv. Já už si jako slepý člověk nepřipadám . Mám totiž mnohem, ale mnohem víc, než někteří lidé, kteří můžou vnímat svět prostřednictvím svých očí.

---

Mám lásku a právě síla všech pocitů, rozlévajících se mím nitrem způsobuje, že jsem začal skutečně věřit. Věřím, že nebude trvat dlouho a já opět uvidím. Do té doby však nechám své tělo i sebe samého, v rukou své šťastné hvězdy. Mého Toma…"

Tom sice slíbil, že půjde připravit snídani, přesto nedokázal opustiti svůj pokoj. Se zatajeným dechem a bez jediného slůvka, postával u dveří a sledoval oblékajícího se Billa. Nemohl uvěřit tomu, jak úžasně šikovný byl. Dokázal se obléknout sám, aniž by mu s něčím pomohl. Bylo však nesmírně sladké sledovat, jak se roztomile motal do svého trička, spadl na postel a u každého zmařeného pokusu, vymotat se, smutně zasténal. Tom měl téměř každou vteřinu neskutečné nutkání jít mu pomoct, ale pokaždé jsi to rozmyslel. Nechtěl se prozradit. Cítil se opravdu krásně a chtěl se na něj jenom tak dívat. Nic víc nepotřeboval k tomu, aby byl skutečně šťastný.

Ve chvíli, co si Bill přes sebe přehodil ještě kostkovanou košili a pomalounku si pozapínal všechny knoflíčky, se Tom musel usmát. Měl to celé nakřivo a košile mu na jedné straně, roztomile odstávala. Přesto se však vesele usmíval a Tom se musel usmívat s ním. Jeho úsměv však malinko ochabl, jakmile si všiml dvou velikých tašek, odložených vedle postele. V tu chvíli však nechtěl myslet na Billův odchod a proto jenom rychle zavrtěl hlavou a pomalu podešel blíž.

"Jsi neuvěřitelný. Myslel jsem, že mě budeš potřebovat a ty jsi všechno zvládl sám,"podešel až uplně k němu a zlehka vzal jeho ruce mezi své. Bill se na něj stydlivě pousmál a láskyplně stískal Tomovy prsty. V bříšku cítil lechtání, již bylo způsobeno otíráním drobných křídel, několika maličkých motýlků.

Byli to motýlci, přenášející vzrušení a lásku. Byli tím nejkrásnějším a zároveň jediným, co si přeje zamilovaný člověk pocítit, aby se o své lásce ujistil.

Bill se však o své lásce ujistil již dávno. Jeho rty zdobil zamilovaný úsměv, jak opatrně vzal Tomovu ruku mezi své a přiložil si ji na své bříško...

"Kdybys jen mohl cítit, co se ve mně odehrává,"roztomile si skousl rty a Tomovy v tu chvílku připoměl malého chlapce. Šťastného a bezstarostného. Jakoby nic kolem nich neexistovalo. Jakoby se náhle všechno vytratilo a zůstali jenom oni dva. Vlastně tři. Tom, Bill a jejich láska.

"Myslím, že zdílíme stejné pocity,"vydechl s veselým úsměvem na rtech, jehož intenzita vzrostla ještě víc ve chvíli, co pohledem opět zabloudil k Billově košili. Ten kluk nebyl vyjímečný.

Byl přímo neskutečný a to jej dělalo tolik kouzelným. Byl něžný, citlivý, skromný, bláznivý a ještě k tomu svým výzorem připomínal něco mezi panenkom a krásným andělem. Když miloval, pak miloval celým srdcem, i přesto, jaké neštěstí jej v životě potkalo, se z něj dokázal
radovat a nebál se přiznat ke svým citům. Možná si sám o sobě myslel, že není odvážný, ve skutečnosti měl však mnohem více odvahy, nežli Tom. Bez okolků, bez jakéhokoliv přemýšlení, nebo nesmyslného zdráhání mu řekl, že jej miluje. Vyslovit něco takového, bývá pro lidé bez odvahy nesmírně těžké a on to zvládl bez jakýchkoliv problémů a dokonce se přitom krásně usmíval !

"Opravdu cítíš to, co já ?"Tom bezmyšlenkovitě přikývl, vzápětí si však smutně skousl rty. V některých chvílích jej víc, než jindy, mrzelo, že jej Bill nemohl vidět. V hlouby duše cítil ještě pořád veliké výčitky. Kdyby byl v ten den s ním, možná se to nemuselo stát…

Zamyslel se. V mysli si formuloval slova ,ujistil se, že skutečně dávají určitý smysl a teprve pak je vyslovil.

"Ještě nikdy předtím, jsem necítil to, co cítím ve chvílích, když jsem s tebou. Možná to může znít jako cliché, ale to, co ti ted´ řeknu, neberu jako pouhá slova. Těžce se mi dýchá, všechno se se mnou točí a nedokážu se na nic pořádně soustředit. Neustále mám sucho v puse, potí se mi ruce a konečně zapájím do vztahu
celé
své srdce, které tluče jenom pro tebe. Pokud jsem někdy něco cítil k nějaké dívce, nebylo to ani z poloviny tak silné jako to, co cítím ted´,"na krátkou chvílku stíchl a zhluboka se nadechl.

"Zbláznil jsem se do tebe,"Bill si v tu chvíli nevěřícně přikryl rukou semknuté rty, silně stiskl víčka, zpod kterých pomalu stékali drobné slzy a sklonil tvář. Čelem se přitom nevědomky opřel o Tomův hrudník a ten jej měkce sevřel v objetí. I jemu samotnému bylo do pláče a proto se nesnažil
v něm Billovy jakkoliv bránit. Svíral jej v náručí, zlehka jej hladil po třesoucích se zádech a beze slova naslouchal jeho naléhavým vzlykům. Byl si vědom toho, že důvodem většiny, pokud ne všech Billových slz, byl právě on sám.

"Moc bych si přál, abychom byli spolu. Nechci, aby to i nadále zůstávalo nezávazné, protože oba moc toužíme, být s tím druhým. Chci, aby měl můj život konečně nějaký smysl. Chci, abys byl smyslem mého života právě ty. Vím, že mi zřejmě nikdy nebudeš moct
uplně odpustit to, jak jsem se k tobě kdysi zachoval, přesto…," těžce polkl a zároveň tiše vydechl, jakmile mu po tváři stekla první slza. Se skloněnou tváří si klekl před Billem na kolena, chytil jeho chvějící se dlaň do té své a vroucně ji políbil.

"Přesto tě prosím o odpuštění a zároveň o druhou šanci. Nechci, abys byl jenom mím sousedem a musím tě o to poprosit dřív, než se zase vrátíš domů, jinak to ze sebe zřejmě nedostanu," Bill si volnou dlaní opatrně otřel
uplakanou tvář a svezl se na zem, vedle Toma.

"Moc pro mě znamenáš,"krátce se dotkl Billovy tváře a pokusil se povědět to nejlehčí.

"Ty pro mě taky. T-to přece víš,"Billův hlas byl poznačen pláčem, nesl se na hranici šepotu a vzlykání.

"Chci, abychom vytvořili pár…t-ty a já…,"Bill nechápavě pootevřel rty a po dlouhé chvíli zvedl svou tvář.

"Chceš mě požádat o to, abychom spolu chodili ? Jako… pár ? "Bill v té chvíli přišel směšný i sám sobě. Možná Tomovu nabídku jenom špatně pochopil a co bylo nejhorší, nemohl se zadívat do jeho očí a spatřit výraz jeho tváře.

"Ano ?"Tom na krátkou chvíli malinko znejistěl.

"Je to skutečně to, po čem toužíš ? Nepřežil bych, kdybys to udělal
jenom z lítosti ke mně. Kdyby tohle všechno bylo jenom z lítosti,"zašeptal a opět plakal.

"Nikdy jsem tě nelitoval. A nikdy ani nebudu. Jsi úžasná bytost a litovat bych mněl spíš sebe, že jsem zahodil tak krásnou šanci, poznat tě mnohem dřív ,"vysadil si jej na svůj klín a láskyplně jej políbil do vlhkých vlasů. Ještě pořád voněli. Stejně jako ve chvíli, kdy se spolu sprchovali.

"Já ale nevím, jak se chovají lidé, kteří spolu chodí. Nikdy jsem s nikým nechodil. Nemám žádné skušenosti. Co když ti v některých ohledech nebudu stačit ? Ty víš, že netoužím po jiném, než patřit ti ve všech směrech, jak člověk člověku patřit může, ale bojím se,"špitl.

"Nikdy bych ti neublížil. Alespoň ne vědomě,"dodal smutně. V tu chvíli uplně zapoměl na to, že mu sice nikdy neublížil přímo, ale nevědomky mu svým odmítáním ubližoval dennodenně a svým odchodem, mu způsobil nevýslovnou bolest.

"Já se nebojím tebe. Bojím se toho, co by se mohlo stát, kdybychom spolu skutečně byli. Moje maminka věděla o mé lásce k tobě od začátku, ale co tvý rodiče ? A co tvoje babička a ,"zbytek věty zanikl v Tomovém láskyplném polibku.

"Stal ses tou nejdůležitějí osobou mého života. Kašlu na všechny,ať si říkají, co chtějí. Pro mě jsi důležitý jenom ty…a tvoje odpověd´.Stačí říct jenom ano, nebo ne,"krátce se otřel o Billovy pootevřené rty.

"Pokud se na to ale ještě necítíš, tak-,"tentokrát to byl Tom, kdo překvapeně vydechl do rtů toho druhého. Billův polibek byl hravý a něžný a on si jej se zavřenýma očima užíval, jako nikdy předtím.

"Ano,"po slzách náhle nebylo ani stopy. Oba se na sebe zamilovaně usmáli a Tom měl co dělat, aby se ubránil veselému zvísknutí, kterému se Bill ubránit nedokázal.

Pokud ještě před chvilkou cítil nějaké zábrany nebo záchvěvy strachu, Tom je svými polibky bez jakýchkoliv problémů, zahnal.

Nemohl tomu uvěřit. Už nebyl sám. Netušil, čím si zasloužil tolké štěstí, přesto děkoval nebesům, za krásnou šanci, být s klukem, kterého tolik miloval.

Nedokázal ani oplácet Tomovy hravé pusinky. Pořád se totiž musel usmívat a objímat jej a co bylo nejkrásnější, cítil, že Tom na tom byl uplně stejně…

"Tome ?"Klaudie
moc dobře věděla, co je slušnost a dřív, než do jeho pokoje vstupovala, pokaždé pečlivě zaklepala a počkala, dokud jí nezavolal dál.Tentokrát však nesla tác i s jejich snídaní a proto když se neohlasovali, ani po druhém klepání, co nejopatrněji pootevřela dveře a nakukla dovnitř.

Vzápětí však dveře urychleně privřela a s vyděšeným pohledem sledovala jak se jejich snídaně, nebezpečně naklání na jednu stranu. Nemohla uvěřit tomu, co viděla. Bill mu seděl na klíně a oplácel Tomovy hluboké polibky, zatímco ten mu pomalu rozepínal knoflíčky košile. A právě to Klaudii vyděsilo. To, že je nachytala v zamilovaném objetí, jí vůbec nevadilo. Byla si totiž jistá, že je jenom otázka času, kdy to mezi nima zajiskří natolik, že se jednoduše neubrání. Ale svlékání Billa, jí přišlo malinko nevhodné. Bála se, že by jej Tom mohl pouze využit, aby se ujistil ve svých pocitech, nebo že by to udělal z pouhé lítosti k tomu bezbrannému chlapci.

"Ach bože,"nespokojeně zavrtěla hlavou, tác se snídaní položila vedle sebe a ještě jednou opatrně nahlédla dovnitř, připravena okamžitě zakročit.

"Už to dělám správně ?"doléhl k ní Billův veselý hlásek. Tom držel jeho ruku v té své a společně pomalounku zapínali Billovu košili .

"Jde ti to opravdu krásně. Myslím, že se to brzy naučíš, nebo ti ty knoflíčky budu prostě zapínat já,"sladce se na něj usmál a ještě jednou jej měkce políbil. Bill mu jeho polibek oplatil, přitulil se k němu a pootevřel rty. V té chvíli Klaudie dveře opět přivřela a stydlivě sklonila tvář.

Nevýslovně se ve svém vnukovi spletla.

Tváří jí prolétl smutný úsměv. Moc jim to spolu slušelo…

autor: B-Kay