Síla tvého hlasu 16.

autor: B-Kay

"Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak důležité je, někomu patřit. Nepřemýšlel jsem dokonce ani nad možností skutečně se zamilovat a odevzdat celé své srdce do rukou jiné osoby. Možná by se v mém životě a ani ve mně samotném nic nezměnilo, kdybych se nerozhodl utéct od lidí, kteří mi nerozuměli, utéct z prostředí, ve kterém jsem se cítil jako malé ptáče, uvězněno ve zlaté kleci. Utéct od všech těch chvil a vzpomínek, které mě nedělali šťastným.

Jen útěk se stal mím vysvobozením. Ted´ je ze mě uplně jiný člověk. Ted´ už vím, že láska je tou nejsilnější emocí na světě. Je silnější, než cokoliv jiného. Možná dokonce silnější, než smrt a Bill je toho jasným důkazem. Můžete před ní utíkat, stejně jí neutečete.

---

Já jsem před ní kdysi také nevědomky utekl. Odešel jsem od osoby, která mě milovala celým srdcem a já jsem její city neopětoval jenom proto, že jsem byl zaslepený svou vlastní pýchou.

Nyní už vím, že za Billovu slepotu můžu z veliké části i já. Jeho oči jsou mím prokletím. Vzhlíželi ke mě dennodenně možná několik let a já ?! Já jsem jejich nádhernou hloubku neokusil ani jednou.

Byl jsem jako každý bláznivý puberťák. Neměl jsem v hlavě nic jiného kromě holek a bláznovství s klukama a přitom mě ani na malou chvilku nenapadlo, že to, co jsem dělal, nebylo smyslem mého života. Smysl mého života byl někde uplně jinde…

Celý život jsme si byli tak blízko a přesto jakoby nás dělila nekonečná propast, přes kterou nevedl žádný spájecí most. Stačilo však pouhých pět dní nato, abych pochopil, co všechno pro mě ten kluk znamenal. Nyní už vím, že je bytostí, bez které bych nemohl být. Potřebuji ho a vím, že on potřebuje mě. Andělé mají přeci také dvě křídla. Jedno by nemohlo létat bez toho druhého. Možná že jsem si tohle všechno uvědomil až příliš pozdě, přesto jsem se rozhodl bojovat o své štěstí. Rozhodl sem se bojovat o možnost milovat kluka, který mě přímo pobláznil...

Jakobych ještě ted´ slyšel slova babičky- Láska dvou chlapců není přeci o nic méněcennější, než mezi chlapcem a dívkou. Pokud jej máš skutečně rád, zapomeň na rodiče, na celou společnost ,která něco takového odsuzuje a žij. Možná tě ted´ čekají ty nejkrásnější chvilky ,nepřiprav se o ně. Láska je opravdu krásná Tome
a vy dva jsi zasloužíte být šťastní "….

Billovo probuzení bylo téměř poprvé doprovázeno, jeho šťastným úsměvem. Usmál se dokonce ještě dřív, než stihl otevřít oči. Bledá kůže jeho krku se napínala pokaždé, co se o ní nepatrně otřeli Tomovy rty. Krásně to lechtalo.

"Tome,"vydechl téměř neslyšně a několik vteřin tiše vyčkával. Místo odpovědi se mu však dostalo ještě pevnějšího sevření kolem boků a tiché zamumlání proti jeho kůži. Nedokázal se ubránit dalšímu úsměvu. Snažil se vzpomenout si na to, kdy se jejich hluboké polibky proměnili ve vzájemné uspávání, ale nešlo to. Byl vším natolik okouzlený, že se mu nechtělo vůbec přemýšlet. Zhluboka nasál Tomovu vůni a naposled se pousmál. Jeho vůně byla jako pokaždé krásná, voněl spánkem a sebou samotným, což byla pro Billa ta nejkrásnější vůně na světě.

Silně stiskl víčka, dlaní si opatrně protřel obličej a nato konečně otevřel oči.

Neuvědomoval si, co se děje. Zoufalý sten, se zasekl v jeho ústech dřív, než vůbec stihl vydechnout. Bylo to pouhých několik vteřin, co otevřel oči a spatřil v rozmazaném pozadí Tomovu tvář. V tu chvíli nedokázal vyslovit jediné slůvko. Nevěřícně si přikryl rukou ústa, po tváři mu téměř vzápětí steklo několik drobných slz. Oči jej boleli jako nikdy předtím, přesto
to byla pro něj ta nejkrásnější chvíle v životě. Roztřeseně přiložil konečky svých prstů k Tomově tváři a zlehka jej pohladil.

Tom se pod jeho dotekem sladce ošil a nakonec se opřel do jeho doteku.

"Tome,"vzlykl a pro jistotu ještě jednou silně stiskl víčka. Jakmile je opět otevřel, rozmazané prostředí kolem něj, se pomalounku ztrácelo a stejně s ním, mizela i Tomova tvář. Během několika vteřin se kolem něj opět rozlehla jeho
známá noční obloha. Ta jeho však byla na rozdíl od té skutečné, bez drobných hvězd a záře měsíce.

"Panebože, co to bylo ?"vydechl, nevnímajíc Tomovo popřání dobrého rána a sladkého polibku, který mu vzápětí přistál ve vlasech. Několikrát silně stiskl víčka a rychle je otevřel, nyní však zbytečně. Neviděl nic. Všechno bylo stejné, jako předtím.

"Třeseš se a pláčeš. Co se stalo ? Bille,"jeho jméno vydechl s tou největší něžností. Rukávem mu otřel vlhké tváře, vzal jeho ledové dlaně mezi své a ohříval je svým horkým dechem. Vzájemně proplétali prsty a Bill se v jeho náručí částečně uklidňoval.

"Máš tmavé vlasy,"šepl po chvilce .

Tom, jakoby ani nepostřehl význam Billových slov, se stydlivě pousmál a měkce ochutnal jeho plné rty.

"Nechal jsem si je obarvit na své osmnácté narozeniny. Myslel jsem, že budu vypadat dospěleji. Doted´ nechápu, proč jsem chtěl tak rychle vyrůst,"pobaveně zavrtěl hlavou, vzápětí se však zasekl.

"Už jsem ti o tom říkal ?"další vrtění hlavou, tentokrát však zmatené. Nejistým pohledem hleděl do Billových očí, jakoby snad…byli však pořád stejné. Stejně krásné, na neštěstí však i stejně prázdné.

"Viděl jsem tě,"vydechl tichounce a nesměle si skousl rty.

Netušil, jak Tom zareaguje. Byl si jistý, že mu neuvěří. Jak by mu mohl věřit, když tomu ani on sám skutečně nevěřil. Na tu chvíly čekal dva roky…bylo to až příliš dlouho na to, aby najednou dostal tak nádhernou šanci spatřit tvář své lásky.

Ty pouhé vteřiny jej však usvědčili v tom, že ten kratičký zázrak za to stál. Díval se do jeho tváře, v tu chvíli snad poprvé uvěřil, že se to krásné bláznovství mezi nima skutečně odehrávalo.

"Bylo to skutečné Tome. Opravdu se mi to nezdálo, prosím, věř mi,"jeho slova byla náhle stejně naléhavá jako Tomův pohled, vpíjející se do jeho očí.

"Byl jsi u mě. Všechno kolem bylo rozmazané, ale tvou tvář jsem viděl téměř dokonale. Spinkal si a ze snu jsi se
krásně usmíval. Držel si mě za ruku a já se tě dotýkal . Byla to jenom malinká chvilka, ale byl jsi skutečný. To všechno, co jsem viděl, bylo skutečné. Já to vím ,"vzlykl.

"Řekni, že mi věříš "roztřesenou dlaní nalezl Tomovu tvář a sklíčeně zavzdychal, jakmile ucítil vlhké stopy po slzách.

"Neplakej, prosím,"bezmocně jej objal kolem krku. Vnímal, Tomovy dlaně, dotýkající se jeho boků a v tu chvíli jsi byl jistý, že mu věří. Ještě nikdy předtím se neobjímali podobným způsobem. Jeden druhého nedokázali pustit.

"Věřím ti každé slovo Bille. Ty víš, že já ti budu vždy věřit," přitiskl si Billovo křehounké tělo ještě blíž, teprve když ucítil na své kůži měkké ozvěny tlukotu jeho srdce, se cítil konečně šťastný.

Co by dělal, kdyby Bill tu nehodu nepřežil ?!

Dověděl by se o smrti svého spolužáka a Billovo jméno by pro něj nemělo žádný větší význam. Bylo by mu jej líto, ale necítil by to, co cítil ve chvílích, kdy byl s ním. Kdyby se mu
skutečně něco stalo, nikdy by se nedověděl o lásce, kterou Bill cítil již několik let. Vzal by si ji sebou a Tom by nevědomky ztratil to nejkrásnější, co mu život nabídl.

"Já tobě taky Tome ,"zašeptal.

"Jenom už neplakej. Bolí mě, když se trápíš,"Tom nevěřícně vydechl. Ten kluk nemohl být živou bytostí. Něco tak křehkého a láskyplného ještě nikdy předtím neviděl. On kvůli Billovy plakal teprve po třetí a Billovy jej bylo líto. A co všechny ty slzy, které musel vyronit on sám, kvůli neopětované lásce ?

"Moc mě mrzí, že jsem tak krásnou chvilku neprožil s tebou. Zmeškal jsem ji ,"smutně pohlédl do Billovy tváře, ten se však krásně usmíval.

"Ale ano, prožil. Byl jsi tady a já se tě směl dotknout. Neumíš si ani představit, jak moc pro mě znamenalo těch několik kratičkých vteřin. Viděl jsem tě. Bylo to,"nachvilku se zamyslel a přitom roztomile krčil nos.

"Jako zázrak,"zasténal nakonec.

"Ty jsi zázrak Bille,"Tom si opatrně klekl a pomohl Billovy vylézt na postel.

"Proč to říkáš ?"Bill se poslepu dotýkal Tomovy tváře a za pomoci jeho dlaní se pohodlně rozvalil do hromady měkkých polštářků.

"Cítím to. Tady," tváří mu prolétl náznak měkkého úsměvu, jak pomalu vedl Billovu dlaň a spokojeně vydechl teprve ve chvíli, co si ji přiložil ke svému srdci...

autor: B-Kay