Hope 22.

autor: B-Kay

Když sem se nadránem probudil, připadal sem si jako ve snu. Jakobych se nevzbudil a snil prostě dál.Můj život se ani v nejmenším nepodobal tomu ,který sem žil ještě před necelým měsícem.Dokonce ani já sám sem nebyl stejný.Konečně sem začínal věřit v něco, o čem se mi kdysi ani nesnilo.Nikdy sem neměl rodinu,ani skutečné blízké přátelé ,ani lásku,která by mi pomohla překonat všechno zlé.A najednou sem měl uplně všechno. Nejdůležitější však bylo , že sem se konečně přestával zavrtávat do své utrápené kukly a snažil sem se začít žít.Ůsměv,který sem nepoznal dlouhé roky ,mi v jeho přítomnosti pokaždé zdobil tvář.Když se usmál,musel sem taky.To,co sem k němu cítil ,nebylo jenom obyčejnou láskou.Cítil sem i neskutečnou vděku za všechno,co pro mě udělal.Pustil si k sobě cizího člověka,špinavého a vyděšeného ,který jej ještě ke všemu pořád odháněl a odmítal si přiznat fakt ,že by jej mohl mít někdo skutečně rád…Tak moc sem mu tím vším jistě ublížil .I ted´sem to byl já,kdo jej odmítl.Zklamal sem jej a i přestože se tvářil spokojeně,určitě cítil jistou bolest.Bolest,kterou sem já moc dobře znal…

Ani nevíte ,jak moc bolí,když vás odmítá někdo,koho tolik milujete a potřebujete.Já svoje rodiče miloval.Celé své dětství sem snil,že za mnou přijdou a odvedou mě pryč.Tak moc sem někoho potřeboval. Tak dlouho sem o tom snil…Dnes už ale vím,že to byli jenom hloupá dětská přání ,nic víc.Nikdy nesplněná,nikým nevyslišená .Proplakal sem hodně nocí ,neměl sem ani žádného plyšáka,ke kterému bych se jako obyčejné malé dítě potřebující lásku,mohl přitulit. Neměl sem vůbec nic…

Opatrně sem se posadil ,přičemž sem se opravdu snažil nevzbudit Billa ,spícího hned vedle mě.Nechtěl sem,aby vědel,že se trápím.Pohledem sem zabloudil k dětské postýlce,kterou sem Billova mamka přinesla ze sklepa,pro malou Tilí.Nemusel sem ani nějak složitě přemýšlet ,abych poznal,že v ní kdysi spinkal
malej Bill.

Trpce sem stiskl rty ,na krátký okamžik přivřel víčka .Cítil sem zvláštní tlak na hrudi.Ramena sem měl svěšená ,tvář skloněnou.Když sem nad tím chvilku popřemýšlel ,všechna bolest mě přešla.Konečně sem pochopil to,co se mi Bill snažil tak dlouho říct.

Copak na tom záleží,čím vším sem si musel projít ? Záleží lidem jenom na velikosti jejich bankových kont a tíhy v jejich peněženkách ?Nikdy sem žádný peníze neměl ,toulal sem se několik dní po ulici .Byl sem špinavý,zmatený a vyděšený .Styděl sem se sám za sebe .A Bill mi přesto nikdy neřekl jediné slovo o tom ,jak sem mu odpornej, nebo že sem pouhej chudák.Chtěl být se mnou ,ne kvůli tomu ,odkud sem přišel,ale kvůlli tomu,jakej sem byl.Zamiloval se do mě,aniž bych to po mě chtěl,nebo v to doufal.Myslel sem,že na tak krásnýho kluka,nikdy mít nebudu.Vlastně sem tehdy vůbec nerozuměl tomu,proč si všiml právě mě a pomohl mi.Vím,že sem mu omylem vběhl pod auto,ale stejně…Až ted´ sem tomu všemu začínal rozumět.Byl sem hloupý.Tak moc hloupý…

Přes rameno sem se zadíval na jeho spící tvář .Byl tak krásný.A miloval mě stejně,jako já miloval jej.I ze snu se nádherně usmíval.Musel být šťastný .To,zdali byl,sem přesně nevědel,ale já sem byl určitě.A snad poprvé v životě sem se to nebál přiznat.I když jenom na malou chviličku ,ale ten pocit…ten pocit prostě stál za to…

Vůbec sem si neuvědomil ,že se usmívám.Nic krásnějšího,sem v životě necítil.Bylo mi uplně jedno,co bylo předtím,nebo co všechno mě ještě čekalo.Chtěl sem být s ním.Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo.Přesně sem vědel,jaká by byla moje odpověd´,kdyby ještě jednou zatoužil po milování…

Překvapeně sem zvedl tvář k postýlce,ze které vykukovali jenom dvě natahující se pěstičky.Vstal sem, abych mohl podejít blíž."Princezno,jak to že nespíš?",zašeptal sem tiše a zlehka sem ji pohladil po vlasech.Tilí se na mě smutně zadívala,upustila svůj dudlík a natáhla po mě ručičky ještě víc." Ty bys chtěla jít ven,že ano?",zcela zbytečná otázka.Když sem si ji vzal do náruče ,smutný výraz v její tváři se téměř okamžitě proměnil .Nechala se sevřít do mého objetí a spokojeně se opřela hlavou o mé rameno.Ospalýma očima klouzala k spícímu Billovy a pak zase ke mně.Zřejmě jenom nechtěla být v tý postýlce sama."Máš svýho bratránka ráda že ano?",zeptal sem se jí tiše a pomalu sem jí ve svém náručí houpal. Pohledem sem i já sklouzl k Billovy ."To já taky .Hrozně moc",zašeptal sem spíš pro sebe a zhluboka sem se nadechl její vůně.Byla to zvláštně roztomilá vůně miminka .Pomalu sem ji položil hned vedle Billa a pečlivě sem oba dva přikryl.Připadal sem si,jakobych zakrýval naše vlastní dítě.Byl to opravdu zvláštný pocit.Tilí se na mě ještě chvilku s ůsměvem dívala,hrála si s mím dlouhým tričkem a poté i ona,stejně jako Bill,spokojeně usnula.Hlavu sem položil zpátky na polštář ,zavřel sem oči a ve snaze opět usnout ,sem se snažil přemýšlet nad čímkoliv,co mě napadlo.

Nešlo to.

Oči sem opět otevřel
a bez zaváhání sem vylezl z postele.Tiše sem kráčel ke dveřím .Pohled na hodinky mě usvědčil v tom,že nemá smysl,pokoušet se usnout.Bylo něco po páté a já už opravdu nebyl unavený.Proto sem se rozhodl jít se do kuchyně něčeho napít a třeba udělat Billovy snídani.

Jakmile sem do kuchyně vešel,zůstal sem na několik vteřin zaraženě hledět před sebe,neschopen jakéhokoliv pohybu.Nevědel sem,jak bych se měl co nejnenápadněji vytratit.U okna totiž seděla Simone ,v dlaních stískala skleničku džusu,do kterého si namáčela piškoty.Zvláštní.Myslel sem si,že tenhle zvláštní zvyk,mám jenom já.

Otočil sem se,že odejdu."Tome",překvapením se mi rozšířili zorničky.Bylo to poprvé,co mě oslovila mým jménem.Když o mě s Billem mluvila,většinou použila výrazi jako tvůj nový kamarád ,nebo mé jméno z věty prostě vysunula a neřekla nic.Proto sem byl mírně překvapený ,že se ke mně ozvala.Se strachem v očích sem se na ni otočil ,vzápětí sem však poraženě svěsil ramena a sklonil hlavu."Nechtěl sem vás vyrušit,omlouvám se .Půjdu si ještě lehnout",řekl sem rychle na svou omluvu."To je v pořádku.Bydlíš tady přeci ,nebo ne?Je logické,že na sebe někdy narazíme ",tvářila se vážně ,přesto chlad,se kterým ke mně vzhlížela když mě poprvé uviděla ,najednou zmizel."Jo to je ,ale…myslel sem,že mě nechcete potkávat",přiznal sem své pocity.Prostě sem to tak cítil.Vyhýbala se mi ,jindy mě zase uplně ignorovala ,z jejího chování sem prostě poznal,že mě nemá ráda.

"Paní Kaulitzová,já …vím,že mě nemáte ráda.Sem pro vás uplně cizí člověk a chápu ,že mě prostě nemusíte.Vím,že to všechno děláte jenom kvůli Billovy ,nemusíte mi nic vysvětlovat",i když sem s tím prostě nemohl nic udělat,bolelo mě,že mě neměla ráda.Nic sem ji neudělal ,nikdy sem jí nijak neublížil a jejího syna sem miloval.

Simone na mé překvapení jenom zavrtěla tváří a ukázala na židli před sebou."Posad´ se,prosím",zřejmě se cítila provinile a já ji nechtěl trápit ještě víc.Zhluboka sem se nadechl a posadil sem se na místo před ní.Její pohled byl náhle smutnější.Unaveně si promnula spánky a bezmocně na mě pohlédla."Dlužím ti jednu velikou omluvu",zašeptala tiše ."Tomu nerozumím.Vy se mi přece nemáte za co omlouvat",namítl sem téměř okamžitě."Ale ano mám.Nechala sem se ovlyvnit tím,co mi řekl Andreas .Na malou chvíli sem opravdu uvěřila všemu ,co mi řekl.Myslela sem,že chceš mého syna jenom využít .Lidé,jako vy přeci potřebují nějaké peníze a tak-",viděl sem,jak moc se snaží najít ta správná slova ,aby mě náhodou neurazila,nebo mi nějak neublížila. "Dokázal sem žít i bez nich.Podívejte,za tohle se mi nemusíte omlouvat.Skoro všichni lidé si myslí to samé,co vy.Jenom Bill se na mě nedíval jako na chudáka bez domova.Zachránil mě a vy jste si opravdu myslela,že ",na malou chvíli sem musel přestat mluvit.Hlas se mi třásl náhlou úzkostí,v oších mě štípali slzy .Skusil sem to v sobě potlačit a trpce sem polkl."Že bych mu dokázal ublížit?",dopovědel sem spíš šeptem .Neudržel sem slzy .Snesl bych cokoliv,ale ne tohle.Bill byl mím vším.Dokázal bych za něj i dýchat.Kdyby se mu něco stalo,nepřežil bych to.

Simone se na mě dlouze zadívala ,naklonila ke mně svou dlaň a prsty měkce setřela mé slzy.Její dotek byl tak hřejivý ."Právě proto ta omluva.Spletla sem se v tobě.Ze začátku sem tomu skutečně věřila,ale pak sem vás viděla .Hráli jste si s malou a oba jste se smáli.Mého syna vidím usmívat se a zářit jenom tehdy ,když si u něj.Nevím,čím to je .Nevím ani jak si to dokázal,přesto vím,že proti tomu nechci bojovat.Chci,aby byl konečně šťastný",pousmála se a krátce mě pohladila po tváři.Jakoby se bála udělat to.Byl sem uplně vedle z jejího chování i z toho,co udělala. Ještě včera se mnou nepromluvila jediné slovo a ted´ mě hladila po tváři a utírala mé slzy.Bylo to tak zvláštní.Cítil sem každý její dotek tak intenzivně…

(Bill)

"Ona se mnou normálně mluvila ",nemohl sem tomu uvěřit.Byl tak nadšený.Mamka zřejmě konečně pochopila,že Tom není zlý člověk.Byl akorát člověkem,kterému se přihodilo mnoho zlého. Tak moc sem si přál,aby mu dala šanci.Aby mu konečně ukázala ,jaké to je mít maminku.Vůbec by mi nevadilo ,kdybych se s ním měl o ni podělit.Právě naopak.Byl bych moc rád.Udělal bych pro něj cokoliv na světe.Po tom,co se nám podařilo nakrmit Tilí ,sme měli chvilku jenom pro sebe.Mamka vzala Tilí na procházku městem a proto sme se nemuseli bát, že by nás mohla vidět. Lehli sme si na zahradní houpačku a užívali sme si jenom blízkost toho druhého.Nic jiného nás v tu chvíli nezajímalo.

"Co kdybychom si zahráli hru?",vypadlo ze mě najednou.Pořád sem se musel usmívat.V tu chvíli sem byl opravdu šťastný .Tom se pode mnou zachvěl a překvapeně na mě zamrkal."Ty si chceš hrát na schovku?",spokojeně se zasmál. "Tak jo,já budu počítat",vydechl nakonec ."Ty si blázínek,já nemyslel schovku",krátce sem jej políbil.Tom se zatvářil opravdu zamyšleně.Krátce se poškrábal ve vlasech na znak,že přemýšlí ,nakonec však poraženě svěsil ramena."Neznám moc her",přiznal tiše."To nevadí.Je to hra na otázky .Budeme si je klázt navzájem a ten, kdo nebude chtít odpovědet ,bude muset splnit cokoliv,o co jej ten druhý požádá",uličnicky sem na něj mrkl a opět sem jej políbil.

"Tak fajn.Co můžu ztratit",dlaněma sklouzl na mé boky ,přitulil si mě ještě blíž k sobě a pohodlně se pode mnou rozvalil."Kdybys chtěl,můžeš jít první",prohodil sem s ůsměvem .

Tom se tedy zhluboka nadechl ,krátce zapřemýšlel ,nakonec se ve tváří trošičku zčervenalý zeptal."Jaké bylo tvoje první milování se Sárou?",zeptal se to opatrně,nechtěl mi ublížit."Pokud nechceš,neodpovídej",mluvil dál,pohledem však nepřerušil náš hluboký oční kontakt."Já sem se s ní nemiloval.Ani jednou ",odpovědel sem popravdě.Tom nic víc neřekl ,ale jeho upřený pohled zračil mírné zmatení."A jaké bylo tvoje první milování?",zeptal sem se malinko smutněji.Už ted´ sem záviděl holce ,která mu patřila."Sem panic Bille"….

Když už nic víc nepůjde
stanem se andělem-jen pro tebe
a zjevím se ti v každé tmavé noci
a potom odletíme daleko odtud
už nikdy se navzájem nestratíme

když se mi zjevíš poprvé
představuji si, že nahoře
s obláčkama pro mně pláčeš
čekám na tebe nekonečně dlouho,
ale zas tak nekonečné to není,
protože jsi řekl:

mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…

autor: B-Kay