autor: B-kay
Tak dlouho o tom snil… tak moc si to přál. Celý ten čas, všechny ty dny, co zničeně uléhal do postele vedle Roby, usínal s myšlenkou na něj. Mockrát přemýšlel nad tím, jaké by to bylo znovu jej líbat? Jaké by asi bylo smět se jej svobodně dotýkat? Nejednou se mu dokonce o Billovi zdálo… Jenomže tohle už nebyl sen! Bill dokázal být odtažitý sotva několik minut, odsouval se od bratra, dokonce mu uhýbal rty. Snažil se jej od sebe dostat, jenomže nezmohl vůbec nic. A nejhorší na tom bylo to, že ani nechtěl. Na malou chvilku chtěl zapomenout na všechno... zapomenout na Roby, na toho malýho a na všechno, co jim bránilo být spolu. Alespoň na chviličku si chtěl připomenout, jak krásné to všechno bylo… naneštěstí však nemohlo být.
Zatímco Tom pořád lisoval do podlahy jeho třesoucí se tělo a pokoušel se přinutit jej ke spolupráci svými vášnivými polibky a nemotornými doteky, Bill pomalounku přivíral víčka a dlaně, kterými Toma opatrně bušil do hrudníku, ve snaze odsunout jej, pomalu pokládal na jeho ramena. Ještě nespolupracoval, ale co bylo pro Toma nejdůležitější, nebránil se! Přestal sebou zmítat a mlít, a konečně jej přestal do rtů zlobivě kousat. Tvář mu už nehořela potlačovanou zlostí a rozhořčením, ale láskou, kterou chtěl v sobě silou mocí zničit. Ze silně stisknutých víček mu pomalounku stékala osamělá slza, jak nesměle otevíral ústa a pouštěl tím bratra dovnitř. I když se snažil sebevíc, nedokázal to… nikdy nebyl silný. A láska, jež vší silou vzdorovala jeho odporu a odmítání, se drala ven.
"Tome, p-počkej," šeptal mezi polibky rozechvělým hlasem a nevědomky přivíral víčka nad slastí, jež se rozlévala celým jeho tělem. Jak dlouho na tohle čekal?
Jak dlouho o tomhle snil? Moc dobře se pamatoval, co cítil v tu chvíli, kdy se kostelem rozezněla tichá odpověď "ano"… Pro Roby to byl možná nejšťastnější okamžik, ale jemu ta chvíle rozbila srdce na milion kousků, které už nelze poskládat. A i kdyby se o to pokoušeli, nešlo by to. Tom má přeci ženu a dítě, nesmí jim zničit rodinu! Raději by trpěl on, než by měli jiní trpět kvůli němu! I když moc chtěl, nedokázal to udělat. Pomalu se Tomovým rtům uhýbal a nevědomky se překutálel vedle něj. Nedokázal se mu ani dívat do očí, protože právě ty by jej prozradily! Seděl vedle sklíčeného bratra se skloněnou tváří a marně se snažil uklidnit svůj divoký tlukot srdce. Když si přejel po rtech, cítil na nich poslední zbytky Tomových slin…to bylo to jediné, co dokazovalo právě ukončené líbání.
Tomovi po tváři stékaly hořké slzy, které trpce polykal a snažil se srovnat si všechno, co se právě odehrálo. V krku jej pálil veliký knedlík a celé tělo měl jako v ohni. V uších mu hučelo, a kdyby měl stát na nohou, jistě by upadl. Kdyby šel vrátit čas, nikdy by neudělal takovou hloupost, jakou byl sňatek s Roby. Stejně to nebyla jeho vůle, ale zbožné přání jejích rodičů a on hlupáček se jenom podřídil, protože si naivně myslel, že dělá správně. Od té doby šlo všechno z kopce, a když zemřelo jedno z dvojčátek, už prostě nedokázal jít dál. Kdyby se nezjevil Bill, nevěděl, jak by to s nima všechno dopadlo.
Roby si před ním hrála na pečlivou maminku, jenomže malej v jejím náručí pořád plakal. Když s ní byl v pokoji sám, přímo zoufale brečel, dokud se ve dveřích nezjevil Tom a nevzal si jej k sobě. Několikrát dokonce přespal na gauči v obýváku s malým na bříšku… I když děti nechtěl mít a i tohle bylo pro něj trestem, miloval jej. Pokaždé, když se mu zahleděl do očí, uviděl v nich obraz svého bratra a jenom to mu pomáhalo přežít. Byl taky tím mladším a křehčím, přesto jeho srdíčko mělo sílu tlouct a přežít! Někdy si dokonce myslel, že je ten malej mnohem silnější než on sám. Jeho srdíčko bylo totiž také nemocné, ale to nemohl nikdo vidět…
"B-bylo to ode mě hloupé. Omlouvám se," vydechl ztěžkle a rychle si otřel hřbetem dlaně uplakanou tvář. Bill se na něj díval smutnýma očima a pomalounku se k němu přisouval.
"Neomlouvej se… jednou se to muselo stát… prostě na to zapomenem a všechno bude v pořádku, ano? Jenom už nesmíš být smutnej," zašeptal a rychle se k němu přitulil. Mám tě moc rád," vydechl mu do kůže na krku a utrápeně přivřel víčka. Miluju tě, lásko, znělo mu v uších, a kdyby si to včas neuvědomil, řekl by mu to. Tak moc mu to chtěl říct.
"Tome, sem unavenej. Půjdu si lehnout. Co kdybychom ty filmy nechali na zítra, hmm?" zahleděl se mu do očí, poté se však na chvilku sklonil k jeho rtům a věnoval jim krátký polibek. "Dobrou noc," zasténal zničeně, bezmocně opřel své čelo o bratrovo a zhluboka nasával jeho vůni. "Zůstanu v obýváku, ano?" s tím se konečně zvedl, vzal si přikrývku a polštář a vykročil ke dveřím.
"Co ke mně cítíš?" Z Tomových úst vylítla tahle otázka mnohem dřív, než ji stačil promyslet. Bill se na něj podíval smutným pohledem a mírně semkl rty.
"Ty to víš moc dobře," vydechl a nejistě přešlápl na místě.
"Miluješ mě?" Tom jej propaloval pohledem plným ubolené lásky a naděje. Bill však neodpověděl. Ještě jednou se na něj dlouze podíval, poté raději tichounce opustil jeho pokoj. Když však došel do obýváku, svezl se na gauč a propukl v tlumený pláč…
Když se ráno probudil, ležel na zemi v klubíčku a třásl se zimou. Místo deky totiž skopnul na zem sám sebe. Ospalýma očima se rozhlédnul po pokoji a nemotorně vstal. Houpavými kroky se nejistě dopajdal ven z pokoje. Do nosu jej téměř okamžitě udeřila vůně miminkovského dětského mléka, ale také vůně čerstvých vaflí.
"Udělal sem ti snídani," ozvalo se po Billově pravici klidným hlasem. Když se otočil na bratra a uviděl jej sedět u stolu s malým vykoupaným Billem v náručí a dětskou flaškou v dlaních, pochopil, že to takhle prostě mělo být. To miminko bylo tím nejkrásnějším, co je mohlo potkat, i když mu zřejmě nikdy nebude dovoleno vidět jeho první krůčky a slyšet první slova…
"Děkuju," s lehkým úsměvem na tváři si skousnul rty a pomalými kroky popošel ke stolu. Tom malého usadil do dětské sedačky na stole a starostlivě mu napravil žluté tepláčky. Poté vzal bratra za ruku a vedl jej ke kuchyňské lince, na které měl připravenou snídani. Bill skoro celou noc přemýšlel nad tím, jak to všechno půjde dál. Zdali má smysl se vůbec něčemu bránit? Z Tomových slov nepocítil žádnou něhu vůči Roby… Ale možná se pletl… možná jej už Tom přestal milovat.
Stejně se na něj však díval s plačtivým úsměvem na tváři a sledoval, jak mu Tom starostlivě nakládá všechno na talíř.
"Bill má toho nejlepšího tátu na světě," řekl tiše a lehce Toma pohladil po rameni. Byl to jenom nepatrný dotek, přesto jej naprosto uhranul. Upustil z dlaní všechno, co držel a pomalu se obrátil tváří ke svému bratrovi. Malého miminka, jež na ně hledělo velikýma hlubokýma kukadlama, si však už nevšímal ani jeden.
"Nejsem dobrej táta. Nedokázal jsem si uhlídat ani tebe, tak jak se můžu dobře starat o své dítě? Dělám jenom hlouposti a ztrácím osoby, které miluji," zničeně svěsil hlavu a sklopil pohled. Bill mu ji však něžně zvedl dvěma prsty, nesměle se k němu naklonil. Už se na něj nedokázal víc dívat… už nesnesl tu bolest a prázdnotu v jeho nádherných očích. Nemohl se zachovat tak sobecky a myslet jenom na to, zdali bude kvůli němu někdo trpět. Nemohl brát ohledy ani na to miminko, protože stačil jediný pohled do očí jeho táty a věděl, že dělá správně…
Opatrně vzal Tomovu tvář do dlaní a dlouze jej políbil. Poté se na chvilku odsunul, aby se ujistil, zda udělal správně. Když se však Tom hladově dožadoval dalšího polibku, věděl, že nemá smysl si něco nalhávat. Tiše zasténal, jak se jejich jazyky nedočkavě protnuly a dlaně pomalu spojil Tomovi za krkem, aby si mohl hrát s rozpuštěnými dredy. Tom jednou rukou nedočkavě hnětl jeho boky, zatímco druhou proplétal jeho dlouhé vlasy. Po tváři mu stékaly drobné slzy štěstí, přesto však nepřestával vášnivě líbat bratrovy rty a tváře a tisknout si k sobě jeho třesoucí se tělo.
Malý Bill sice natahoval pěstičky po tátovi a strejdovi, stejně však nevydal ani hlásku, aby je náhodou nevyrušil. Šikovné miminko : )…
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat