autor: B-kay
Bill naslouchal tichu, které se rozléhalo všude kolem něj, ve snaze zachytit Tomovu odpověď. Ta však jaksi nepřicházela. Za jiných okolností by si pro ten ručník došel i sám, ale v téhle situaci nebylo moudré běhat po bytě nahý. Před Tomem se sice nestyděl, po tom všem, co spolu prožili, by to už ani nešlo, ale stejně by to jejich situaci nijak neprospělo. Proto se ještě jednou zhluboka nadechl a zvolal jeho jméno. Tentokrát to však mělo odezvu.
"Ano?" zněla malinko roztřesená odpověď, jak si Tom poraženě utíral horké slzy a nasazoval na tvář chladnější výraz, přesto plný bolesti a ztráty. Myslel si, že to zvládne… Myslel, že bydlení s bratrem pod jednou střechou nebude tak těžké, ale spletl se. Nešlo to… Mít jej u sebe s vědomím, že se jej nesmí dotknout, jej ničilo. Dívat se na jeho plné rty a nesmět je políbit. Cítit jeho vůni, ale necítit hořkost a vášeň.
"Tome, prosím, přinesl bys mi nějakej ručník? Já jsem zapomněl," křikl a smutně si skousl rty, když vzápětí proletělo dovnitř hubené zápěstí s bílým ručníkem mezi prsty. Bill to ještě ani pořádně neřekl a Tom přesně věděl, co potřeboval. Jejich poutu mělo někdy až magický nádech. Jako by dovedli jeden druhému číst myšlenky. Jenom škoda, že touhy a ustrašená vyznání přečíst nedokázali.
"J-já… děkuju," nesměle si jej vzal a zabalil se do něj.
"Máš hlad? Udělám ti večeři, kdybys chtěl," řekl Tom v momentě, kdy se Bill ocitl vedle něj, celý zabalený jenom v dlouhém ručníku. Bill si hned všiml jeho roztržitosti. Tom byl tak průhledný. Záměrně se vyhýbal Billově tváři a neodvážil se mu zahledět do očí. Ruce se mu třásly a v očích jej už po druhé štípaly stopy slz.
"To by bylo fajn," Bill se na něj pokusil usmát, ale Tom si jeho úsměvu vůbec nevšiml. Byl zoufalý! Počítal vteřiny, kdy se bratr odejde obléknout. Věděl, že by stačilo málo a neovládl by se. Miloval by se s ním klidně uprostřed kuchyně. Už jenom z té představy se mu zachvěly v bříšku křídla motýlů a jeho poklopec se začal až nápadně zvedat...
Bill tiše vešel do pokoje a zapnul jenom malou lampičku, jež ležela na nočním stolku. Rychle na sebe navlíkl dlouhé tmavě modré tepláky a proužkované triko, do dlaní vzal deku, jež ležela na kraji postele, a chystal se odejít. Když však procházel kolem postýlky, ve které ležel malý Bill, zastavil se. Miminko se totiž začalo probouzet, jelikož necítilo v dosahu dlaní teplo plyšového medvídka, který ležel povalený nedaleko postýlky, a pomalounku otvíralo očka. Bill se hbitě sehnul a medvídka mu přiložil k drobným pěstím.
"Spinkej," zašeptal měkce a plačtivým pohledem sledoval, jak začal Bill kopat nožkama a rozverně se usmívat. V tu chvíli mu připadal jako malinký andílek. Přesně jako Tom…
"Dělám to všechno jenom kvůli tobě," šeptl a lehce jej pohladil po tváři. "Vzdám se jej kvůli tobě," vydechl a zničeně přivřel víčka, zpod kterých mu vyklouzlo několik slz. "Máš toho nejlepšího tatínka a já ti jej nemůžu vzít," poté se pomalu sesunul podél dětské postýlky a stočil se do klubíčka. Tvář okamžitě ukryl v dlaních a propukl v zoufalý pláč, který se snažil tišit mezi prsty. Všechno mu náhle přestalo připadat dost důležité a jediné, co si slíbil bylo to, že nedovolí, aby tomu malému někdo ublížil. A on už vůbec ne… Z očí mu nepřetržitě stékaly veliké slzy, a i když se snažil, nedokázal v sobě zabít tu lásku, kterou cítil. Čím více si uvědomoval, že Toma prostě nemůže mít, tím více jej miloval a chtěl. Tom za ten rok v jeho očích dospěl natolik, že jej málem nepoznal… A s miminkem v náručí byl neskutečně nádhernej.
"Bille? Už jsem udělal tu veče-" proud jeho slov se zastavil ve chvíli, kdy našel bratra zdrceného u dětské postýlky s uplakanou tváří a přímo bezmocným pohledem. "Bille, prosím, nedělej mi to," svezl se na kolena vedle třesoucího se bratra a naléhavě si jej strhl do náruče. Bill si jej k sobě pevně přitiskl a hlavou uvolněně poklesl k Tomovu ramenu.
"Já budu v pořádku. Jenom ty nesmíš být smutnej. Slib mi to, Tome," odmlčel se a natočil tvář tak, aby se mu mohl zadívat hluboce do očí. Až příliš pozdě si uvědomil, že udělal velikou chybu. Jejich tváře se tak totiž ocitly ve vzdálenosti pouhých několika milimetrů. Pomalu přestával plakat a zhluboka vydechoval horký vzduch na Tomovy pootevřené rty, ke kterým se stáčel jeho pohled pořád víc a víc. "Slib mi to, Tome," zopakoval nejistým hlasem, našpulil rty a sledoval výraz bratrovy tváře.
"To ti nemůžu slíbit… n-nejde to. Kdybych to dokázal, tak tě pošlu bydlet k našim a všechno by bylo mnohem lehčí," řekl tichým hlasem a pozoroval, jak se Billovy řasy mírně chvějí, stejně jako i jeho rty, které byly nyní pevně semknuté.
"Tak proč to neuděláš?" Bill smutně sklonil tvář a s přivřenými víčky se přitulil k Tomově hrudníku. Celý se mu natěsnal do náruče a tiše vnímal jeho podmanivou vůni a tlukot jeho srdce. Tom jej pořád nesměle objímal kolem boků s hlavou opřenou o ohrádku postýlky a vnímal to dokonalé teplo, které je náhle obklopilo…
Bezmocně k sobě tiskl bratrovo křehké tělo, a když ucítil, jak mu Bill v náručí tiše pláče, neudržel se a vzlykl. Tak moc trpěli… Jejich nitro se rozlétávalo na kousky a srdce, jakoby ani netloukla. A jedinou příčinou byla láska! Něco tak čistého a nádherného… přesto však často bolestivého… Tak moc po sobě v tu chvíli toužili. Stačil by jim jenom jediný polibek, něžný dotek nebo tiché vyznání. Tom myslel, že se mu touhou rozletí hlava, jestli něco neudělá. Už to v sobě nedokázal dusit! Na tuhle chvíli čekal celý rok. Moment, kdy jej bude mít znovu v náručí, si promyslel do nejmenších detailů a nehodlal jej jenom tak zahodit. Byl natolik zoufalý, že byl ochoten obětovat úplně všechno. Prudce k sobě přitiskl bratrovu tvář a bezhlavě se vnořil mezi jeho pootevřené rty. Nedbal na šok v Billových očích, ani na fakt, že jeho polibky nebyly opětovány. Bill se jej snažil od sebe odehnat, ale čím vášnivější byly Tomovy polibky, tím méně se dokázal bránit. Cítil bratrovy ruce všude. Tom mu jimi naléhavě hladil záda, hnětl boky a neváhal zajet ani za lem bratrových kalhot…
autor: B-kay
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat