autor: B-kay
Jenomže o tom si mohl nechat zdát…
To bylo totiž to jediné, co mohl dělat při pohledu do bratrovy nádherné tváře, jež na něj ustaraně hleděla. Tom si však moc dobře pamatoval, když v jeho očích viděl chtíč… touhu, vzrušení. Jako by ještě pořád znal přesnou chuť jeho rtů a vůni jeho těla. Tak rád by to poznal, i kdyby to mělo být naposled… jenomže se přes to všechno jaksi pořád nedokázal přenést. Místo bratrových roztoužených polibků cítil Robyino chladné objetí. Místo jeho zvonivého smíchu slyšel jenom urážky a dětský pláč. Jak směšné… Stačil jediný rok k tomu, aby se jeho život změnil k nepoznání. A on náhle nepoznával ani sám sebe.
"Neměl jsi jezdit. Neměl sis dělat zbytečné starosti," ta neosobnost, s jakou k Billovi vzhlížel, jím přímo prosakovala a malé částečky bolesti se jim oběma zabodávaly do srdce jako neviditelné dýky. Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou a poté se jemně dotknul bříšky prstů Tomovy tváře.
"Jsi přeci moje dvojče. A je tady přeci i to malé. J-já jsem ti chtěl jenom pomoct," zašeptal tiše, vzápětí však pohotově sklonil tvář, jelikož se jeho rty nevědomky blížily k těm bratrovým, které byly mírně pootevřené. "Kdybys chtěl, můžu také odejít k našim. K-když mě tady nechceš, t-tak mi to klidně řekni. Já to pochopím," smutně přivřel víčka a snažil se v sobě potlačit tu neustávající touhu políbit jej. Alespoň na malinký okamžik se dotknout jeho rtů… Snil o nich celý rok. Jiným rtům se neodevzdal. Přesto však naděje, že by mezi nimi ještě mohlo někdy něco být, byla více než nepatrná.
Tom měl teď svou rodinu. Vzal si Roby, a dokonce spolu měli dítě. A dítě není nějaká věc, kterou byste jako opotřebovanou mohli odložit někam do skříně. To miminko jistě vzniklo v zápalu vášně a je plodem jejich lásky. A proto jej nechtěl provokovat. Nechtěl se znovu trápit a zapomínat. Lásku v sobě dokázal potlačovat natolik, že nebyla vůbec viditelná. Snažil se na Toma hledět jako na bratra, jenomže si tím vůbec neuvědomoval, jak moc tím lhal nejenom sobě, ale také jemu…
Bill nechtěl nadělat potíže hned v noci, a proto se na malého odmítl podívat. Moc dobře věděl, jak by zřejmě Roby reagovala a on opravdu neměl sílu stavět se proti ní. Vlastně už neměl sílu na nic.
Kdysi si o sobě myslel, že je silný a zvládne všechno sám. Zvládal pohrdavé pohledy ostatních, i křik těch, od kterých to nejméně čekal. Snažil se bojovat proti všem, co se mu snažili nějakým způsobem ublížit. Ale teď prostě prohrál. Jeho soupeř byl tím nejkřehčím na světě, přesto však v sobě ukrýval neskutečnou sílu. Bill prostě nedokázal bojovat proti malému miminku. Přesně věděl, jak se to malé cítí… přišlo přeci o staršího brášku…
Nikdy nepozná, jaké to je, být chráněný. Nikdy nepozná, jak vřelé a bezpečné mohlo být jejich vzájemné objetí. Zdali ještě bude mít sourozence, je jenom ve hvězdách. O to nejcennější však už stihl přijít. A přesně tak se cítil i Bill. Dobrovolně se vzdal lásky k bratrovi, ačkoliv jej to neskutečně bolelo. Skoro celou noc nedokázal usnout…
Bezcílně brouzdal v myšlenkách a vzpomínkách, na které by nejraději zapomněl. V hrdých očích ukrýval stopy slz a neskutečné bolesti, kterou se snažil před svým bratrem ukrývat. Nevěděl, jak dlouho to takhle vydrží. Nevěděl, zdali to vůbec bude mít nějaký smysl, přesto to však chtěl zkusit. Tom jej teď potřeboval, i když to vlastně nedal najevo...
Mohlo být něco po půl šesté, slunce dokonce nemělo šanci ještě pořádně rozzářit okolí, Bill však již dlouho seděl u okna a beze slova pozoroval, jak se město pomalu vzbouzí. Vlasy mu visely podél tváře a rty měl pevně semknuté. Očima smutně šilhal po prázdných ulicích a vnímal ten chlad, který jím prostupoval. Byla mu zima, přesto však nedokázal vstát a jít se obléknout. Seděl tam jenom v trenkách a krátkém triku a dlaně marně třel o promrzlá kolena. Ze zamyšlení jej vytrhlo slabé vrznutí dveří a poté Tomovo zašeptání jeho jména. Bill sebou urychleně trhl, vzápětí však naprosto ztuhl a přímo šokovaně zíral na malinkatý uzlíček v bratrově náručí.
"Chci ti někoho představit," hlas se mu mírně chvěl, jak pomalu kráčel k bratrovi, zatímco svého synka pečlivě držel v náručí.
Bill se na to malé miminko nemohl vynadívat. Byl přesně jako oni dva na fotkách, které jim ukazovala mamka. Tak malinký a bezbranný… A proti tomuhle by měl bojovat?! S tímhle by se měl prát o svou lásku?! To by přeci nedokázal nikdo… "Tohle je tvůj synovec… Bill," doplnil a zničeným pohledem proběhl Billovu nádhernou tvář. Billovi z očí stékaly slzy, jenom nevěděl, zdali jsou to slzy štěstí, nebo slzy veliké bolesti. To malé miminko se dokonce jmenovalo po něm…
"T-tome, j-já jsem-" náhle nevěděl, co říct. S tímhle nepočítal. Obraz Toma s malým dítětem v náručí jej naplnil zvláštním pocitem, kterému nerozuměl. Bylo tak zvláštní sledovat svého bratra, který držel v náručí své dítě… Roby teď měla jistě všechno, po čem tak dlouho toužila. Měla Toma, Tomovo dítě a také dostala Billa na samé dno. A tohle přeci chtěla ze všeho nejvíc…
"Chceš si jej podržet?" Tom se na něj smutně usmál, a kdyby mohl, dlouze by jej políbil. Bill se na něj vyplašeně podíval, poté však nesměle kývnul a nastavil dlaně, do kterých mu Tom opatrně položil svého syna.
"J-je… je tak krásný," Bill se slzami v očích sledoval, jak se na něj miminko zvědavě dívá a natahuje po něm drobné pěstičky. "Musíš být šťastný," zašeptal a jenom nepatrně pohlédl na bratra, který si kleknul k jeho nohám a napravil malému malinkaté bačkůrky. Tom se na něj však podíval zklamaným pohledem a smutně svěsil hlavu.
"Vypadám tak?! Myslíš, že jsem to takhle chtěl?!" nedokázal v sobě potlačit vyčítavý tón, a i když se snažil, hleděl na Billa přímo chladnýma očima. Bill se pod sílou Tomova pohledu nechtěně zachvěl a raději jeho očím unikal.
Moc dobře totiž věděl, na co naráží. Mělo by však smysl ještě něco rozrývat? Rány byly možná už zaschlé časem, ale ta bolest a jizva nikdy nezmizí. Už se na sebe nikdy nebudou moci dívat jako dva bratři, protože jejich srdce tloukla jenom pro toho druhého, i když se snažili dosáhnout přesného opaku. Svou lásku a touhu po tom druhém raději ukrývali za závojem chladu a ignorace. Jejich oči žhnuly bolestí a prázdnotou…
"Takhle nemluv. Máš přeci nádhernýho syna a-" na chvilku se odmlčel a trpce přivřel víčka. "A taky i ženu," dopověděl tichým hlasem a jemně pohladil Billovy plavé vlásky.
"Taky jsi zapomněl říct, že jsem už o jednoho přišel," Tom se nesnažil být vůbec milý. Jeho chování bylo poznačeno trpkostí. Vůbec si neuvědomoval, jak moc tím bratrovi ubližuje.
"Tome, ale za to ty nemůžeš. Nebyla to tvá vina." Bill si malého opřel o svůj hrudník a poslouchal jemné mlaskání, jež vycházelo z jeho malých bezzubých úst. Malý Bill vnímal tlukot srdíčka svého "strejdy" a pomalu přivíral víčka. Tom se nad tím měkce pousmál a poté se posadil vedle bratra.
"Líbíš se mu... Nevím proč, ale když jej má v náručí Roby, pořád pláče," vzdychl si ztěžka, avšak to bylo jediné, co stihl, než se do obýváku přiřítila divoká raketa a smetla všechnu tu jemnou a uvolněnou atmosféru.
"A tohle má být jako co?!" Roby přímo ječela, když zahlédla ve svém obýváku osobu, o které doufala, že ji už nikdy nespatří.
"Roby, prosim tě, přestaň. Bill tady zůstane jenom několik dnů," Tom se snažil bojovat, ale byl natolik slabý, že to při prvním náznaku divoké hádky vzdal.
"Okamžitě mi dej mého syna!" sykla a malého mu z náručí přímo vytrhla. I když jsou miminka drobná, nejsou hloupá. Malý Bill hned poznal, že se něco změnilo a nešťastně zanaříkal. Roby jím divoce kolíbala ze strany na stranu, ve snaze utišit jeho pláč, ale marně.
Tom se na to už déle nevydržel dívat a vzal malého k sobě.
"Bill tady zůstane, jestli se ti to líbí nebo ne. A je mi jedno, co řekneš. Stejně tak se bude moct dotýkat malýho, a když s tím máš nějakej problém, běž si postěžovat třeba mamince," Bill hned poznal, že to mezi nima zřejmě nebude tak růžové, jak si myslel.
"Tome, ne. J-já můžu zůstat i u našich," smutně na něj pohlédl a vstal. Jak tak koukal, Roby se za ten rok vůbec nezměnila. Akorát její nenávist ještě více vzrostla. Byla pořád tak chladná a z její tváře šlehala jenom tvrdost a surovost. Tohle nebyla holka pro jeho bratra…
"Fajn! Jak myslíš! Odjedu teď na několik dnů k našim, ale malýho vezmu sebou!" věděla, co má říct, aby Toma dostala do kouta. Jeho jediným slabým místem byl totiž jeho bratr a jeho syn. Teď měla v rukách hned dvě karty, díky kterým si k sobě uměla Toma připoutat.
"Ne, nevezmeš. Malej zůstane tady a ty, když chceš, klidně jdi. Ale sama," snažil se mluvit klidnějším hlasem, jelikož nechtěl miminko, jež se k němu v modrých dupačkách ustrašeně tulilo, ještě více polekat. Roby na Billa přímo vražedně zahlídla, poté vyběhla z obýváku a utekla si do pokoje sbalit několik věcí. Tohle však nechtěla nechat jenom tak! V hlavě se jí zrodil příšerný plán, díky kterému by se Billa zbavila snad jednou pro vždy…
"Měl jsem odejít raději já. Nechtěl jsem, abyste se kvůli mně hádali," Bill se omlouval pohledem a smutně tiskl rty.
"Kdybych si měl vybrat mezi tebou a jí, moc dobře víš, kdo by vyhrál. Věř mi, jsem rád, že zůstaneš," mírně se pousmál…
V hlavě obou se však zrodil veliký strach. Zůstanou několik dnů sami. Jenom oni dva a miminko, které však nedokáže promluvit… Pokušení bylo až moc veliké…
autor: B-kay
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat