autor: B-kay
Jak se říká, rodina by měla vždycky držet pohromadě... My jsme asi byli něčím výjimeční...
Naše rodina byla od mých osmi let spíše hektického typu - já s bráškou jsme si pomalu přestávali rozumět, mamka s tátou se nějak pořád hádali, ale k rozchodu to nespělo. I když už to bylo na pokraji zhroucení, nikdy nenašli odvahu, aby to udělali.
Nevím. Možná, že brali ohled jenom na nás dva. Přeci jsme byli ještě malí kluci, co ničemu nerozuměli. Ale ty jejich věčné hádky a nekonečná dohadování kvůli hloupostem, se odrazila i na nás dvou. Tahle část života nás hodně ovlivnila, ale to rodiče zjistili až moc pozdě.
Nejednou jsem přemýšlel, že kdyby se tehdy rozešli, všechno mohlo být jinak. I já jsem mohl být jinej a hlavně i jinak žít. Můj bráška vyletěl z domova dost brzy. Dokonce jsme spolu neslavili ani osmnáctiny. Jako bych pro něj přestal existovat úplně... A to jsme dvojčata, prosím pěkně! Dokonce jednovaječná. Ale nejsme jako jeden… Už dávno ne! Naše styly se prostě už dost dlouho lišily a každý z nás si našel jinou cestu. Proto jsem se na něj vůbec nezlobil, když prostě vypadnul. Jasně, stýkáme se i teď, ale on je strašně bláznivej. Takovej rebel, co mu je všechno ukradený. Vztah našich jej dost ovlivnil. Kdysi býval úplně jinej. Býval rozvážnější… nevím, proč se tak změnil. Bude mu devatenáct a chová se jako ulítlej puberťák, který kašle úplně na všechno. Dokonce ho vyhodil i ze školy. A ne jednou…
A naši? Ti zůstali bydlet u nás v Loitche, a konečně mezi sebou uzavřeli všechny neshody. Řekl bych - konečně, po skoro deseti letech. Mohli si malinko pospíšit a z Billa by možná vyrostl malinko rozumnější kluk, než je teď…
A co se týče mě? Žiju v menším bytě v centru Magdeburgu se svou přítelkyní a přivydělávám si jako trenér menších dětí v jízdě na skateboardu. Není to sice nic extra, ale mně to celkem baví. Prostě jsem se v skatech našel, a už si bez toho neumím představit život.
A alespoň nejsem přelétavej jako můj bráška... Nerozumím mu! S jeho vzhledem by mohl dělat minimálně manekýna a on ze sebe dělá šaška, který stříká zdi školy a nerespektuje absolutně žádná pravidla. Tím nechci tvrdit, že já jsem trapnej hodňásek... jenom to prostě tak nepřeháním a vím, kdy mám přestat! Na rozdíl od něj…
"Lásko, volá ti mamka," přiběhla ke mně Roby ze zářivým úsměvem a s mým mobilem v rukou. Lehce jsem ji políbil a vzal jsem si mobil. Tohle byl důvod, proč jsem s ní. Dost nám to klape. Je milá, hezká a má mě ráda. Je roztomilá hnědovláska se zelenýma očima a věčným úsměvem na tváři. Ten se na tváři mého brášky často nenajde…
"Ano, mami?" vzal jsem to a překvapeně jsem se na Roby podíval.
"Tome, prosím tě. Bill je zase v průšvihu. Musíš pro něj zajet na letiště. Vyhodili ho a on teď nemá ani práci, ani kde bydlet," mluvila rychle a nesouvisle, a já už jenom z tónu jejího hlasu poznal, že Bill zas něco vyváděl.
"No jo, mami, ale on už není v Mnichově?" zeptal jsem se nechápavě.
"Zlato, tvůj bráška nevydrží nikde. Tome, prosím… vem si jej k sobě. Alespoň do doby, než si najde práci. Prosím, on bude hodnej, neboj," slibovala, ale já moc dobře věděl, že slovo "hodný" mého bratra nikdy nevystihovalo.
"Mami, proč nemůže jít k vám?" vzápětí jsem si však odpověděl. Není to tak dlouho, co bydlel u našich, a ti to s ním vydrželi maximálně tři dny, protože se rozhodl kompletně změnit svůj styl. Řekli mi tehdy jenom tolik, že si své dlouhé plavé vlasy hezky zkrátil a obarvil na černo. A prej se začal líčit…
Já jej jednou přerazím! To bylo před třemi týdny, od té doby jsem jej já neviděl.
"No tak jo. Kdy tam mám být?" zeptal jsem se otráveně a Roby už zřejmě věděla, o co se jedná.
"Miláčku nejlíp bude, když pojedeš hned. Bude to jenom několik týdnů, neboj."
"Tak jo," souhlasil jsem nakonec, pak jsem se rozloučil a ne moc nadšeně jsem zavěsil.
"Zase Bill?" zeptala se Roby už klidně, protože si na jeho průšvihy už zvykla.
"Neboj, lásko. Bude tady tak maximálně dva týdny, ani si nevšimneš, že je tady. Musím jet pro něj, tak se měj," rychle jsem ji políbil, vzal jsem si klíčky, hodil na sebe bundu a s letmým mávnutím jsem vyšel ven...
Cesta na letiště mi trvala zhruba deset minut a já pořád nemohl uvěřit, že ten blázen je můj bratr. To snad není možný, abychom byli až takhle odlišní. Já se snažím vydělávat si a konečně se nějak usadit - možná i s Roby a on?? On kašle na všechno, holky má akorát přes postel a dělá jenom problémy.
Mé auto tiše přistálo na parkovišti letiště a já se zvědavě rozhlížel kolem. Avšak nikde jsem jej neviděl. Kolem pobíhalo několik lidí, ale žádnej se mu nějak výrazně nepodobal. Náhle jsem však úplně strnul, protože se dveře vedle mě prudce otevřely a on beze slova nebo upozornění vklouzl dovnitř.
"Jedeš pozdě," řekl líným tónem, a když si nakopal dozadu všechny své kufry, konečně se posadil vedle mě...
No já jej nepoznával... Vypadal tak... tak... jinak. V těch černých vlasech ještě více vynikl jeho hubený krásný obličej, a jeho oči byly díky těm šminkám nebo co to bylo, ještě svůdnější... Tomuhle jsem už opravdu nerozuměl.
"No jo, spusť: Co to na tý hlavě zas máš?! Už jsem zvyklej," sklesle se na mě zahleděl a otráveně žvýkal žvýkačku. Při pohledu na jeho vlasy jsem však necítil odpor ani zhnusení. Měl to opravdu hezký a dokonale sestříhaný. Změnil se... ale k lepšímu - tedy vzhledově.
"Ujde to," vydechl jsem tiše a upřeně jsem se na něj zadíval. "Tak co tentokrát?" pozvedl jsem obočí a Bill jenom protočil očima.
"Dal jsem si propíchnout obočí! No hrůza - šéf na mě ječel, že to nesmím a pak mi dal padáka. Žádná novinka," vydechl a otráveně pohlédl z okna.
"Tak pojedeme?" zeptal se po chvilce, co já se nemohl ani hnout. Byl jsem totálně mimo.
"J-jo, jasně," vzal jsem si klíčky .
"Bydlíš sám?" vyptával se cestou, zatímco nohama kopal do palubní desky v rytmu nějaké divné spleti rockové muziky.
"Mám holku. Roby," šeptl jsem tiše a opatrně jsem zaparkoval před naším barákem.
"Hmm, takže holku… skvělý," zašklebil se na mě. Já ho snad zabiju!
Prudce jsem se mu vtěsnal do rozkroku a silně jsem zmáčknul.
"Drž si je hezky u sebe, jasný?" vyštěkl jsem po něm, ale on jenom malinko zavýskl a poté raději vyšel z auta. No skvělý! To jsem tomu dal... já tady zešílím během těch dvou týdnů...
Tipuji to tak na tři dny, co se udrží a další den už bude mít mou holku on. Navíc mi z něj rupnou nervy... ale já jej pošlu hezky zpátky do Mnichova nebo odkud to přišel!
autor: B-kay
Žádné komentáře:
Okomentovat