Tak jo...včera jsem všechno napravila - respektive jsem to celý znovu přepsala - a koukám... Už to bude skoro týden od posledního dílu...a...tak jo, rozhodla jsem se, že vás nebudu "týrat" a dám sem už 12.díl...;) A upřímně...ještě nemám dopsanej 13. díl, takže teď to tady půjde celkově pomaleji...
Díl 12.
Bill:
Po tmě dojdu k posteli, lehnu si a snažím se zkroutit tak, abych neležel na tom fleku od coly. Občas vzlyknu.
"Prosím tě, nesnaž se tam zkroutit okolo toho fleku a pojď sem…" Ozve se z druhé půlky postele.
"M-můžu?" Vzlyknu.
"Kdybys nemohl, tak to neříkám…"
"D-děkuju…" Přesunu se na jeho půlku.
"Řekneš mi, co se stalo? Proč brečíš?" Zeptá se.
"P-prosím o-obejmeš mě?" Nejistě se zeptám mezi vzlyky.
"Pojď blíž…" Přitiskne si mě k sobě. Hned ho obejmu a vzlykám mu do trička. Bude ho mít mokrý, ale to je mi teď upřímně jedno.
"D-děkuju…" Zašeptám.
"Nemáš za co. Řekneš mi teda, proč brečíš?" Pohladí mě po vlasech a dá mi mou delší vlhkou ofinku za ucho.
"Ta t-ma-vá u-lič-ka…" Brečím mu do trička.
"Co s tmavou uličkou?"
"M-málem mě z-zná-"
"Pšššt…" Přeruší mě. Přitiskne mě víc k sobě a jemně mě hladí po zádech. "To bude dobrý… Už tě nikam samotnýho jít nenechám… Pšššt… Pšššt…" Utěšuje mě.
Pomalu přestávám vzlykat ale pořád se třesu.
"D-děkuju…" Mám potřebu mu pořád děkovat…a to jsem snad nikdy nikomu něděkoval.
Pochybuju, že kdyby se mi tohle stalo v Berlíně, někdo z mích takzvaných přátel by mě utěšoval.
"Nemáš za co…" Tiše mi odpoví.
Pevněji ho obejmu a usínám.
Tom:
"D-děkuju…" Šeptá. Už nevzlyká ale pořád se třese.
"Nemáš za co…" Potichu mu odpovím.
Pevněji mě obejme a usíná. To je jen dobře… Ať to zaspí… Pohladím ho po tváři, pevněji ho obejmu a taky usínám.
*RÁNO*
Stojím u skříně a vybírám si kšiltovku, když slyším zašustit peřinu. Otočím se.
Bill skopává peřinu a rozespale kňučí.
"Dobrý ráno." Usměju se.
"Dobrý…" Zakňučí.
"Jak je?"
"Bylo líp…ale i hůř…"
"Tak vstávej… Já se jdu nasnídat tak přijď dolů. A pohni si ať nepřijdem do školy pozdě."
"Ale já nechci do školy…" Roztomile kňourá…stop!
"Musíš."
"Tak řeknu, že jsem to nenašel…"
"Jedno z dvojčat do školy přijde a druhý ne… To vůbec nebude divný…" Ironicky se ušklíbnu.
"Tak taky nechoď… Pak to divný nebude…"
"Prosím tě pohni si a pojď." Utnu rozhovor, otočím se a odcházím.
Dojdu do kuchyně a vezmu si rohlík. Sednu ke stolu a snídám.
*O PŮL HODINY POZDĚJI*
"Bille!" Řvu z chodby.
"Co je?!"
"Pohni si!"
"Proč?!"
"Protože máme jen půl hodiny!"
"Vydrž! Líčím se!"
"Tvoje chyba! Ještě že já nemusím!"
"Taky ti to nikdo neříká! A víš proč?! Protože bys to nezvládl!"
"Tak si ale pohni!"
"Dá to dost práce!"
"Když uznám, že bych to nezvládl, pohneš si?!"
"Ne!"
Jen zakroutím hlavou a jdu se napít… Nějak mi z toho řvaní vyschlo v krku…
"No konečně…"
Bill:
Zavrtím se a pomalu otevřu oči. Skopávám peřinu a kňučím… Je mi horko…
"Dobrý ráno." Usměje se na mě om.
"Dobrý…" Zakňučím.
"Jak je?"
"Bylo líp…ale i hůř…"
"Tak vstávej… Já se jdu nasnídat tak přijď dolů. A pohni si ať nepřijdem do školy pozdě."
"Ale já nechci do školy…" Kňourám.
"Musíš."
"Tak řeknu, že jsem to nenašel…"
"Jedno z dvojčat do školy přijde a druhý ne… To vůbec nebude divný…" Ironicky se směje.
"Tak taky nechoď… Pak to divný nebude…" Já nikam nechci…
"Prosím tě pohni si a pojď." Otočí se a odejde.
Dobře…tak já teda vstávám… Pomalu se začnu hrabat z postele. Oblíknu se a začnu hledat, kam jsem dal v noci kosmetiku…
Přísahám, že v noci už sám nikam nejdu. Tohle byl zážitek na celej život.
Najdu kosmetiku a odporoučím se do koupelny. Chvíli přemýšlím a pak se začnu líčit černými očními stíny a vnitřní černou linkou. Zrovna si upravuju koutek oka když na mě Tom začne řvát.
"Bille!"
"Co je?!"
"Pohni si!"
"Proč?!" Když si pohu, tak něco určitě udělám špatně.
"Protože máme jen půl hodiny!"
"Vydrž! Líčím se!"
"Tvoje chyba! Ještě že já nemusím!" Moje chyba? Spíš jeho…
"Taky ti to nikdo neříká! A víš proč?! Protože bys to nezvládl!" No co? Pravda…
"Tak si ale pohni!"
"Dá to dost práce!"
"Když uznám, že bych to nezvládl, pohneš si?!"
"Ne!" Vezmu si kosmetiku, hodím ji do školní tašky a seběhnu dolů.
"No konečně…" Protočím oči.
"Aby ses nezbláznil! Co k jídlu si můžu vzít?" Bez snídaně radši nebudu, aby mi zase nebylo špatně z hladu…
"Co chceš, a vezmi si i něco k obědu nebo peníze. A upozorňuju, že v nejbližším okolí školy kredity neberou."
"Awww…" Zakňučím. Z ledničky si ke snídani vytáhnu jogurt.
Žádné komentáře:
Okomentovat