Jak jsem slíbila...dílek speciálně pro Emiin, aby ho měla dřív, než odjede na lyžák. A zároveň - zase - upozornila, že ještě nemám napsanej ani 8.díl takže teď asi bude přibývat pomaleji - v Ostravě se mi prostě psalo líp =P Tak...konec vykecávání a dílek je tady... =))
Díl 7.
Tom:
"Kurva!" Nadává.
"Copak?" Vážně mě to zajímá.
"Ale nic!" Odbyde mě.
"Vážně nic?" Že by chtěl někoho ojet? Ušklíbnu se.
"Vážně."
"Jak myslíš…" Jestli teda vůbec myslí. Pokrčím rameny. Přijde ke mně a chvíli mi civí přes rameno.
"Grafity?" V otázce slyším mírný znechucení.
"Něco proti?" Ptám se a dál kreslím.
"Ne."
"To je dobře." Ušklíbnu se.
"Mám žízeň." Oznámí.
"Na chodbu, po schodech a doleva. Chovej se jako doma." Ušklíbnu se a mám chuť dodat, ´Jestli si umíš alespoň to pití nalít´.
"Fajn." Odsekne a odejde.
Dál kreslím a koukám na to z různých úhlů. Hmm… Chtělo by to trochu…červené…černé a…možná šedé… Jo!
Po chvíli se otevřou dveře a vejde Bill se sklinkou v ruce.
Bill:
"Mám žízeň." Oznámím.
"Na chodbu, po schodech a doleva. Chovej se jako doma." Ušklíbne se, a jde vidět, že by si nejradši rejpnul nějakou poznámkou.
"Fajn." Řeknu příkře a odcházím.
Dojdu do kuchyně a hodnou chvíli hledám sklinku. Pootevírám několik skříněk než ji najdu. Pak otevřu ledničku a koukám, co je tam za pití. Cola? Výborně. Naliju si, vypiju to a naliju si znovu. Colu uklidím tam, kde byla a i se sklinkou jdu nahoru.
Vejdu so pokoje, dojdu k posteli, na kterou si následně sednu, a civím do sklinky.
Přemýšlím, dokud mě z mích úvah nevytáhne Tomův hlas.
"Laskavě mi to nevylij do postele."
"Se neboj…" Řeknu tiše a dál civím do sklinky.
"Se nebojím, ale jestli to vyliješ, budeš na tomspát ty." Pokrčí rameny.
"Hmmm…" Začnu se sklinkou dělat ve vzduchu kolečka. Točím s ní… Točím s ní až…"Oups!" Schytal jsem to já i postel. Ještě že na sobě mám dneska tmavý oblečení.
Sklinku položím na stolek vedle postele a jdu ke svým kufrům. Vytáhnu čistý oblečení a začnu se převlíkat.
Tom:
Kouknu na postel a pak na něj. Stáhl si tričko a…woow! Zírám na něj. Vážně je to mí dvojče a je mu 16? Na šestnácti-letýho má fakt pěkný tetování. Na podbříšku a na boku…hmmm…toho na ruce jsem si všiml už před tím…
A…jeho tělo…je tekový…uhm…ještě dětský, ale…krásný! Ohromeně na něj koukám až do chvíle, než si přes hlavu přetáhne čistý tričko.
Otočím se a tupě zírám na stůl. Má tak bledou kůži…a ty tetování… Krásnej nápis přes celej bok…a ta hvězdička na podbříšku…té bych se chtěl…ehm…dotknout…a…nejen rukou… Ušklíbnu se nad tím, jaký jsem prase. Za prve jsem fakt perverzní, a za druhé - a to je horší - tak smýšlím o svém dvojčeti. Připadá mi, jako bych tak smýšlel sám o sobě.
Je to divný… Já sem divnej. Ušklíbnu se. Vstanu ze židle, jdu do kuchyně pro něco k obědu. U dveří do chodby se ještě otočím, kouknu na Billa a zeptám se: "Chceš něco k obědu?"
"Jo." Řekne jen.
Dojsu do kuchyně a hledám něco hotovýho k jídlu. Když nic nenajdu, rozhodnu se uvařit těstoviny a rajčatovou omáčku - samozřejmě tu, kterou jen naliju na pánev ze sklinky a nechám ´projít varem´, jak je napsáno v návodu. Co bych se patlal s domácí, když už je jedna skoro hotová? Když všechno uvařím, scedím, a dám na talíře, vyběhnu schody, vejdu do pokoje, a oznámím Billovi, že jestli chce jíst, je to v kuchyni na lince. Znovu seběhnu dolů, vezmu si svoji porci, a sednu si s ní do obýváku na gauč.
Zapnu si televizi a zase přemýšlím nad tím, co jsem viděl…tudíž jeho tělem.
Po chvíli slyším kroky na schodech.
Bill:
Vím, že se na mě koukal, když jsem se převlíkal… Chtěl bych vědět, co si o mě - respektive o mém těle - myslí. Chvíli ještě seděl u stolu a pak někam chtěl jít. Když došel ke dveřím, zeptal se mě, jestli chci oběd.
"Jo." No, to jsem řekl trochu příkřeji, než jsem chtěl.
Otočil se a odešel. Chvíli jsem seděl na zemi u kufrů, pak jsem se přesunul i se svým notebookem na postel. Samozřejmě na tu čistou stranu. Když přišel s tím, že mám oběd v kuchyni na lince, jen sem přikývl a dál koukal do notebooku.
Po chvíli jsem se zvedl, protože už jsem měl opravdu hlad, a šel si pro to do kuchyně.
Sešel jsem po schodech, v kuchyni si vzal jídlo a pomalu šel do obýváku.
"Můžu?" Zeptal jsem se, a hlavou ukázal na místo vedle něj.
"Jasně." Řekl a přikývl.
Sedl jsem si teda vedle něj a začal jíst.
"Hmm… Vefo dobvý." Zamumlal jsem s plnou pusou. "To si vařil sám?" Zeptám se už s pusou prázdnou a okouzleně koukám střídavě na něj a na těstoviny. No jo, tím jídlem mě vážně okouzlil.
"Jo, ale omáčka je koupená." Pokrčí rameny.
"Ale vařil jsi to ty, a… Je to sakra dobrý!" Myslím to upřímně. Lepší těstoviny jsem ještě nejedl.
"Jak myslíš." Usměje se.
"Myslím, že lepší těstoviny jsem ještě nejedl."
"Vážně?" Usměje se potěšeně.
"Vážně." Odpovím a zase začnu jíst.
Žádné komentáře:
Okomentovat