Autors: Saya & Spook Bree
Bill - Saya
Tom - Spook Bree
Bill: "No kurva." vydechnu. "A co je za den?" zeptám se úzkostlivě.
Tom:"Pátek..."
Bill: "A kurva!" tak teď musím zařvat já. "Ehm...Tomi...co budeme dělat?" trošku se pousměju.
Tom:"Co asi?" usměji se a cvrnknu tě do nosu
Bill: "Půjdeme do školi?" zeptám se i když nechci.
Tom:"Chceš?" usměji se na tebe a zatáhnu žaluzie, protože mi to sluníčko vadí.
Bill: Taky se usměju. "Ne." vydechnu.
Tom: "V tom případě..." usměji se a políbím tě "Není kam spěchat"
Bill: "No... mě se tam nechce, ale co řeknu mamce na neomluvený hodiny?" zeptám se.
Tom: "Bille...lásko....dělám si sradu...je sobota." zasměji se na tebe
Bill: "Uf!!!" musím si oddychnout. "Tohle mi, prosím, už nedělej." Zasměju se.
Tom:"Promiň...ale já prostě musel." zasměji se
Bill: "Nemusel." ušklíbnu se. "Chtěl."
Tom: "No to taky..." zasměji se
Bill: "Hej...jako!" vykřiknu, vrhnu uraženej pohled ale nevydržím to a musím se smát.
Tom:Směji se a začnu tě líbat "Billi...nemáš hlad? Skočím přez cestu do pekárny pro něco dobrého ano?"
Bill: "No...to si nechám líbit..." usměju se a dám ti dětskou pusinku.
Tom: "Okey." zasměji se a začnu se oblékat
Bill: Lehnu si a zachumlám se do peřiny.
Tom: "Hned jsem zpět." mrknu na tebe a zavřu dveře
Bill: Usměju se a zavřu očka. ´Budu čekat´ pomyslím si.
Tom: Rychle vyběhnu před dům a běžím k silnici. Musím přes silnici do pekárny.
Bill: Čekám... a šťastně se usmívám.
Tom: Jdu přes silnici. Usmívám se plný štěstí. Ze zatáčky se vyřítí kamion. A potom tma a mžourání nad sebe
Bill: Čekám... ale zdá se mi, že už nějak moc dlouho. Vyhrabu se z postele a jdu k oknu. Roztáhnu žaluzie a...
Tom: Slyším nějaký křik a vidím nad sebou stíny...snažím se něco říct...pohnout ale místo toho jen ležím syčím a cítím šílenou bolest a těžkost na hrudníku
Bill: "Nééé!" vykřiknu, když vidím ležet na zemi člověka a kousek před ním stojí kamion. Došlo mi, že jsi to ty, tvé dredy poznám na dálku. Začnu na sebe házet oblečení, na zbytek kašlu. Rozrazím dveře a letím po schodech dolů.
Tom: Jsem v bezvědomí
Bill: Vyřítím se do chodby, rychle se obuji a utíkám ven. Ležíš na cestě a nehýbeš se. "Tomi!" zoufale vykřiknu.
Tom: Jsem v bezvědomí
Bill: Přiběhnu až k tobě. Už u tebe stojí několik lidí. Klesnu na kolena a začnu plakat. Když se trochu proberu, začnu křičet ať někdo zavolá sanitku.
Nějaká ženská: Přikývnu když uvidím klečící plačící dívku a rachle volám sanitku
Bill: "No konečně!" vykřiknu a rozvzlykám se. Po tvářích se mi kutálejí slzy. Za chvíli už slyším houkat sanitku.
Tom: Jsem v bezvědomí
Bill: Sanitka zastaví a hned k tobě někdo běží...asi doktor. Odstrčí mě pryč.
Tom: Chlad si začíná brát mé tělo. Pomalinku...Cítím u nožek chlad jako kdybyste běželi bosí sněhem
Bill: Začnou ti kontrolovat puls a dech. Po chvíly tě vezmou na nosítka a přenášejí do sanitky. Rozběhnu se za tebou.
Tom: Najednou se proberu a začnu kuckat. V puse cítím krev
Bill: Slyším tě zakašlat a rozběhnu se ještě rychleji. Někdo mě ale chytne za rameno, vypadá to na sestřičku.
Tom: Něco mumlám a mžourám okolo sebe uvidím Billa "Miluji tě..." vykuckám ze sebe a malinko k tobě natáhnu ruku která se klepe jako kdyby byla ze slyzu
Bill: Otočím se a vykřiknu "Pusťte mě!" Vyškubnu se jí a rychle jdu k tobě slyším tě mumlat dvě slova. Slova která už jsem od tebe slyšel, ale dnes je to jiné...jako by to bylo ještě upřímější.
Tom: Už zase se mi klíží oči a cítím chlad...kouknu na doktora "Pros...sím...nechte.... ho u mě..." kuckámm a zase padnu do bezvědomí
Bill: Zase tě slyším něco mumlat ale to už se nad tebou sklání ten doktor a napichuje ti jehlu s kapačkou do ruky.
Tom: "Billa..."mumlám pořád tvé jméno ikdyž oči mám zavřené a nehýbu se
Bill: Slyším své jméno ale to už na tebe mluví ten doktor. Říká něco ve smyslu, že nesmíš spát. "Co se děje? Můžu být u něj? Jak na tom Tomi je?" sypu ze sebe otázky.
Doktor: "Chlapče...možná je to jeho poslední přání...můžete být u něj..." řeknu soucitně když si uvědomím jak je na tom ten chlapec sražený kamionem
Bill:"Děkuju!" řeknu. A když mi vzápětí dojde co řekl vykřiknu. "Moment! Cože? Jak jako poslední přání?" už zase brečím.
Doktor: "Prosím...pokud ho máme zachránit tak nekřičte a nastupte. A připoutejte se." strčím toho chlapce dovnit zabouchnu dveře sanitky "Jedeme!" zařvu a píchnu chlapci injekci
Bill: No tohle! Takle by se mnou neměl jednat...teda za normálních okolností! Ale jestli ho tím zachráním, tak prosím...pro něj cokoli.
Doktor: Jsme v nemocnici a hoši a sestřička rychle vyvážejí chlapce a jedou s ním na sál. "Vy tu zůstaňte...na sál za ním nesmíte." položím černovlasému chlapci soucitně ruku na rameno
Bill: Do očí se mi zase derou slzy, následně mi stékají potváři celé jejich proudy. Už se jen modlím, aby si byl v pořádku.
Doktor: Podám chlapci kapesník. "Nemělo by se to ale...můžete tu být...a potom vás za ním pustíme...až bude stabilizován..." musím tomu chlapci dávat naději že ten zraněný přežije
Bill: "Dě-děkuji." vzlyknu.
Doktor: "Musíte doufat..." poklepu mu rukou na rameni a poté jí stáhnu
Bill: "Do-doufám." vyrzím ze sebe a zase vzlyknu.
Tom: Nademnou doktoři ale chlad je tu také...ten mocný co mě k sobě vtahuje
Bill: ´Tomi...nesmíš mě opustit...´říkám si v duchu. ´Vždyť si mi slíbil, že mě ochráníš...musíš tu zůstat..."
Tom: JAkobych slyšel Billův hlas...Bill...Kdo to je?...začínám mžourat okolo sebe
Bill: ´Tomi...prosím, zůstaň se mnou...slíbil si to´ opakuju v duchu. Vzlykám. Kapesník, kterej mi dal ten doktor už je úplně mokrej.
*O 12 HODIN POZDĚJI*
Tom: Mžourám očima okolo sebe
Bill: "Tomi..." šeptnu když vidím že pomrkáváš. Už několik hodin sedím v pokoji na JIP a prosím všechny tam nahoře, aby se slitovali a ty ses probral.
Tom: Mžourám do světla nademnou někdo je...
Bill: "Tomi...Tomi...mijuji tě..." šeptám a skláním se nad tebou
Tom: Chci něco říct ale nemůžu jen na něj chrchlám...kdo to je?...a jak ví mé jméno....
Bill: "Tomi..." vzlyknu. "Ty mě nepoznáváš?" Po tváři mi steče slza
Tom: Zavrtím hlavou. Uvidím nějakého chlapa v plášti jak jde k nám "Pane Bille. Pan Kaulitz nemůže ještě mluvit...!"
Bill: Vzlyknu a sesunu se na židli vedle postele. Tiše mumlám "Prosím, prosím, prosím..."
Doktor: "Bille...smím vám tykat?" vezmu si chlapce o kousek dál od raněného Kaulitze "On...stratil paměť...mevíme jak rozsáhle."
Bill: "Ne!" tlumeně vykřiknu do ruky, kterou mám překrytá ústa. Další slzy.
Doktor: "Je mi to líto...ale být tu s ním můžete..."
Tom:"Co se děje?" vysýkám ze sebe
Tom:"Co se děje?" vysýkám ze sebe
Bill: "Pane Bože...za co mě trestáš teď? Už si mě trestal dost!" Koukám ke stropu, mumlám a koušu si ret.
Tom: Koukám na toho kluka a na doktora který odešel "Ehm..."
Bill: Slyším jak něco mumláš, tak se otočím a kouknu na tebe. Brečím.
Tom: "Známe se? A co se...proč tu jsem?" kuňkošeptám k tomu klukoj
Bill: "Tomi...Tomi...já nevím, jak ti to mám říct...Teda...jestli ti to vůbec můžu říct. Ale...víš jak se jmenuješ? Odkud jsi a jak se jmenují tví rodiče?" zeptám se opatrně.
Tom: "Vproč jsem tu?"! vyjeknu a usyknu když ucítím ostrou bolest na boku
Bill: "Nemluv moc nahlas.." vzlyknu. "Ať si neublížíš..." Podívám se na tebe a přes slzy skoro nevidím. "To je na dlouho a...nevím, jestli tě po tom, co se stalo můžu tolik stresovat..." zašeptám.
Tom: "Tak alespoň kdo jsi." koukám na toho kluka
Bill: "Bill...tvůj...přítel." šeptnu. "Nechci tě zatěžovat velkým množstvím informací, tak začneme znovu u té otázky na kterou jsem se ptal." vzlyknu. "Víš jak se jmenuješ a odkud jsi?"
Tom: "Cože?" vyjeknu "Vypadni!! Co tu cheš?" Vždyť tě zavřeli!" vyjeknu na toho kluka
Karel: Ven vyjde chlapec. Ten o kterém jsem slyšel "Ahoj...jak se jmenuješ?" usměji se se slzami v očích
Bill: Podívám se na tebe, vzlyknu a i když vím, že bych neměl...vyběhnu ven. Uvidím tam nějakého muže. Má slzy v očích. To bude asi jeden z Tomiho rodičů. "Ehm...Bill." vzlyknu
Karel: Vykulím oči..."Já..pojď..musím ti něco říct." vezmu kluka okolo ramen a posadím ho na lavičku
Bill: Sednu si a nohy skrčím tak, že mám kolena u brady. Po tvářích mi stékají slzy ale poslouchám, co mi říká.
Tom: "Pokud se jmenuješ Bill..a Tom opravdu stratil paměť z posledního půl roku...Tak Tom znal ještě jednoho Billa..." nadechnu se...když si vzpomenu jak to tenkrát bylo
Bill: "A sakra...a co se stalo?" zeptám se se strachem v očích.
Tom: "Bill..jako tamten nějak se zamiloval do Toma...jenže Tom ho nechtěl...A Billův chtíč byl větší než jeho láska a jednoho dne počkal na Toma v takové uličce ještě s jedním klukem...a tak ho oba brutálně zná....znásilnili...Když Tom přišel domů...byl to ten nejhorčí pohled..." ukápne mi slza
Bill: "To...to není možný." vydechnu. "Mě...se stalo skoro to samé a Tom...když se to večer dozvěděl, slíbil mi...že mě ochrání...že už mi nikdo neublíží." zašeptám a roztřese se mi ret.
Karel: "Mrzí mě to...ale Bille...nepřestaň doufat...já mu to vysvětlím...to znási...znsilnění si pamatuje jen si nepamatuje tebe...když s ním budeš...jestli tě miluje tak mu stráta paměti nebude překážkou." při slově miluje Bullovi poklepu na srdce
Bill: "Budu doufat.." vzlyknu.
Karel:"Chceš jít k němu? Pujdu tam s tebou jestli chceš..."
Bill: "A-ano, prosím." povzdychnu si.
Karel:"Dobře"
Tom:Ležím a koukám do stropu
Bill: Pomalu se zvednu z lavičky a udělám pár kroků. Musím se opřít o stěnu protože se mi podlamují kolena.
Karel: Otevřu Billovi dveře k Tomově pokoji
Tom: ouknu ke dveřím "Karle." usměji se
Bill: Mám strach... nevím z čeho, ale mám.
Žádné komentáře:
Okomentovat